Divný okna a ´very hot water´

Milý deníčku… 12. června: „My Britové musíme mít vždycky všechno po svém“, prohlásil Dan, jeden z našich lektorů na hodině British Culture. Nekecal, sama se o tom přesvědčuji skoro na každém kroku.

Už když jsem si potřebovala dojít na místa, kam i Její Veličenstvo chodí pěšky, nastaly neočekávané problémy. Tedy ne zrovna zažívací, ale spíše obtíže technického rázu. ´Kam s tím´, na to přijde i malé dítě, ale ´jak se toho zbavit´, toť může být oříšek. Hned na Victoria Station jsem si připadala jak technický blb (ne poprvé ve svém životě), když jsem pátrala po jakémkoliv tlačítku, páčce či provázku, za který bych zatáhla. Dobré mravy mne naučily, že onu místnost po sobě zanechám minimálně v takovém stavu, v jakém byla, když jsem do ní vstoupila, ale tady jsem už málem zbaběle prchla z místa činu a zanechala po sobě biologické stopy. Nakonec jsem bezradně vzala za kličku v tajemných dvířkách ve zdi, když už nic jiného, tak alespoň otevřu větrací světlík. Heuréka! Ono to bylo splachovadlo!

No nic, příště už budu chytřejší. Ovšem když jsem si chtěla umýt ruce, čekala mne další zrada. Není mi jasné, proč mají v Británii u umyvadla dva kohoutky – teplá a studená voda zvlášť. Tedy ne že bych se chtěla vměšovat do záležitostí cizího státu, ale proč tam, ksakru, nemají směšovací baterii? Zřejmě nejsem jediná osoba, která se nad tímto nezvyklým jevem pozastavila. Pro ´hňupy´ z kontinentální Evropy a jiných zaostalých částí světa tam pro jistotu umístili varovný nápis: „ Caution – Very hot water!“ Návod, jak to má člověk provést, když si chce pustit vodu přiměřené teploty, tam bohužel nebyl a špunt k umyvadlu také ne.

Než se člověk vypraví na Britské ostrovy, patrně si s předstihem nastuduje rozdílný systém jednotek: míle (asi tak 1,6 km), yard (0,9 m), libra (0,454 kg) či pinta (něco přes půl litru). Zbytečná námaha, ani nevytahujte kalkulačku, v běžných obchodech mají uvedeny jak ´imperial´ tak ´metric´ units. Zřejmě aby je tupí turisti pořád neotravovali zbytečnými dotazy: „How much is it?“ Neznalost místních měr a vah není žádné společenské ´faux pas´, to se spíše párkrát ztrapníte, když se dobýváte do autobusu na opačné straně, než jsou dveře. To na přechodech pro chodce stačí umět číst: „Look this way“ a dívat se přitom na semafor, který není na opačné straně silnice, ale po levé ruce. Velmi prozíravé.

Největší ´kulturní šoky´ zaručeně zažívám u hostitelské rodiny, která bydlí ve starém viktoriánském domě. To znamená, že okna se tu otevírají pohybem nahoru a dolů, pokud tedy vůbec jdou otevřít – prostě divný okna. Ve dveřích nejsou kliky, ale otáčivé knoflíky. Ke světelným zdrojům přistupuji se značnou nedůvěrou – nejdříve musím náležitě prozkoumat, kde a jak se vlastně zapínají a vypínají (aha, nejdříve musím zapnout eletrickou zásuvku ve zdi). Možností je mnoho: zmáčknout, táhnout nebo kroutit.

Nejvíce jsem kroutila hlavou ve sprše. První dva dny jsem se nedobrovolně sprchovala v ledové vodě, než jsem přišla na kloub tomu, k čemu jsou na vodovodní baterii ty dva kroužky – jedním se reguluje teplota, druhým průtok vody a každý z nich musíte otočit opačným směrem. Moji britští ´rodičové´ jsou moc milí a pohostinní, tak si přece nebudu stěžovat kvůli každé hlouposti.

Mají se mnou nekonečnou trpělivost. Nevadí jim, že si u snídaně liju mléko do čaje, ale u odpoledního posezení mi nápoj pro jistotu naservírují sami – nejdříve mléko samozřejmě. Když přicházím domů, s úsměvem mě vítají. Po pár dnech mi došlo, že pobaveně sledují můj přezouvací rituál. Nejdříve to jen s tichým úžasem pozorovali a nekomentovali, ale pak se mě zvědavě zeptali, proč nosím v domě bačkory. Je to snad typicky česká tradice?