Depka, co?

„Tak si představ, Jani, co se mi zase stalo…“ s těmito slovy vtrhne skoro každý den Andrea do dveří a spustí výčet událostí, proti nimž je černá kronika veselé a zábavné čtení. Zkrátka, takový optimistický start do nového dne.

Její kolegyně Jana obvykle nasadí svůj přemýšlivý (tj. velice pochmurný) výraz a tváří se, že pozorně poslouchá. Vydává přitom empatické zvuky jako: Hm. Vážně? No to snad ne! Přitom stačí rychle projet včerejší maily, na nejurgentnější odpovědět, vypít si kafe a mentálně se připravit na to, co ji dnes v práci čeká.

Tak jako tak si Andrea myslí, že její o pár let starší kolegyně Jana je od přírody sobecký, necitlivý cynik, kterému je zatěžko vyslechnout problémy druhých, tedy hlavně ty její. Co ta ví o tom, jaká pekelná muka a děsivé újmy se dějí v jejím osobním životě? Ona, která si žije tu svou pohodičku jako v bavlnce? (Neopomene jí Andrea občas vytknout).

Jana to tedy vidí trochu jinak, její smůla, a v tom je právě ta její ´sobeckost´. Rozhodně nemá v úmyslu den co den nést na svých bedrech všechny bolesti tohoto mizerného a prohnilého světa. Necítí se zodpovědná za to, že venku prší, sněží, praží slunce nebo fouká vítr. Proč by měla dělat něco proti tomu, že všichni (bez výjimky, jak říká Andrea) pražští řidiči jsou hajzlové – ona do práce autem nejezdí, nebo že bezdomovci v tramvaji nelibě zapáchají – nebude jim přece osobně rozdávat dárkové kosmetické balíčky. Na stížnosti, že spoluobčané jiného etnika (jeden jak druhý) si povídají hlučněji než ostatní, pokrčí rameny – no a co já s tím? Politika je svinstvo - to záleží na úhlu pohledu, a že ten či onen je stejně podplacený - co na to říct´? Tak jim to přej.

Aby byl v kanceláři klid, vlk (Andrea) se nažral a koza (ona) to psychicky přežila, naučila se na všechno soustrastně pokyvovat hlavou, mozek má přitom přepnutý na úsporný režim, jinak by jí z toho za chvíli puknula hlava. Když zazní vysvobozující poslední věta: „no není to hrozný?“, čeká se na její repliku: Samozřejmě že je to hrozný poslouchat hned takhle po ránu příval negativních zpráv, to tam nemáš vůbec nic pozitivního, aby měl člověk alespoň trochu radost ze života?

Tohle samozřejmě nahlas neřekne, to by si pěkně naběhnula. Díky, nejsem masochista, pomyslí si. A hlavně si musí dát pozor, aby debata náhodou nesklouzla k tomu, že ona sama prožila docela příjemný víkend. To by jí Andrea nedarovala!

O polední pauze, když si chce člověk trochu odpočinout, je pro změnu na programu nekonečný seriál na téma „A víš, co dneska udělal ten můj de….?“ Nevím, povídej, už jsem celá napjatá, už se nemohu dočkat, až zase uslyším další strhující příběhy z domácího prostředí…. Tak tohle se také nedonese k Andreiným uším, to jen tak Janě běží hlavou.

Kdo z nás nemá někdy ´blbý´ dny? Mudruje si Jana sama pro sebe, když je Andrea z dohledu. Kdo z nás není občas frustrovaný a naštvaný? Nežijeme v ideálním světě, kde je všechno růžové a bezchybné. Ale tohle je fakt už na prášky.

Odpoledne už má Jana zase ten svůj zachmuřený výraz, prostě únava po náročném dni. Nemá na nic náladu, tak zírá do zčernalého monitoru počítače. Nahlédne do svého diáře, čeká jí tam pár nepříjemných položek: úterý - máma – nemocnice, středa – zubař, čtvrtek – zaplatit složenky, pátek – máma…. A pak že si nežije jako bavlnce. Vůbec žádné starosti.

„Depka, co?“ Uslyší za zády radostný hlas kolegyně. „To znám, to já bych mohla vyprávět…“

„Ale ne vůbec ne“, přeruší ji Jana s tím nejlíbeznějším úsměvem na tváři, „právě teď se mi chce tančit a zpívat…“

Andrea na ni vytřeští nevěřícně oči. Jde mírně do kolen.

Něco je špatně. Aha, já jsem to asi omylem řekla nahlas, uvědomí si Jana. No co, když už to vypustila z úst… Odchází z kanceláře houpavým krokem s písní na rtech.

Tímto asi kolegyni definitivně pokazila celý zbytek dne.