Čtyři roky je dlouhá doba...

Dneska se dopustím takové menší bilance. Přesně před čtyřmi roky jsem pojala ten odvážný (možná i šílený) nápad začít zveřejňovat na blogu své výmysly a nesmysly. Důvody, které mne k tomu vedly, se bohužel do perexu nevejdou, ...

...ale pár bych jich tady přeci jen mohla zmínit:

- Už od mala jsem často ležela v knížkách a když jsem se naučila psát, vymýšlela jsem si různé příběhy, například pohádku o tom jak vysavač snědl koberec (10 let - už tehdy se jasně rýsoval můj vztah k uklízení). Z vymýšlení a fantazírování se stala prostě taková posedlost. Jako někdo maluje, jiný zpívá nebo tancuje, tak já píšu.

- Představivost umožňuje obývat a objevovat nové světy, které neexistují. Zkrátka jeden svět nestačí. Mně teda ne. Vymyšlené světy jsou ideální a nikdy nenudí - na rozdíl od toho skutečného.

- Psaní je někdy únik z reality, která třeba nemusí být vždycky úplně růžová a přijatelná. Vzpomeňte si na Boženu Němcovou, ta si doslova vydupala ze země Babičku, aby překonala dosti těžké životní období.

- Spoustu věcí, které nedokážu říct nahlas, můžu nějak zaobaleně napsat na papír (respektive naťukat na klávesnici).

- Miluju jazyk a jeho neobyčejné možnosti. Slova umí vyjádřit spoustu krásných/ ošklivých/ smutných/ veselých/ hravých/ deprimujících/ nervydrásajících/ hlubokomyslných i obyčejných věcí a pocitů.

atd. atd.

Že existuje nějaký blog iDnes jsem zjistila úplně náhodou či omylem, když jsem si všimla té červenomodré ikonky v Magazínu Ona Dnes u fejetonů na předposlední straně, které jsem pravidelně četla pro pobavení. Další řada pokusů a omylů technického charakteru bylo založení účtu na iDnes a umístění fotky toho správného formátu (doteď nechápu, k čemu jsou nějaký "points" a "pixels"). Pak už jen stačilo otevřít šuplík přeplněný různými více či méně dotaženými nápady a najít odvahu to publikovat.

Svůj úplně první blog jsem vypustila do éteru 20.9. 2013. Měl tématicky příznačný titulek "Začíná škola". V následujících letech jsem "napáchala" něco přes sto osmdesát článků (některé jsem potupně z různých důvodů smazala) poměrně nestejnorodých žánrů: politické úvahy (považte, i já!), povídky, básničky, tuším jednu bajku, amatérské fotoblogy a nepřeberně plků, vážných i nevážných zamyšlení o úplně obyčejných věcech.

Co mi dosavadní pobyt na blogu dal?

Dobrý pocit, že se mi čas od času něco povede a lidi mě za to pochválí. Několik čtenářů, kteří se sporadicky, občas či téměř pravidelně objevují v diskusích pod mými články. Možnost poznat se osobně s pár podobně "postiženými" psavci, které bych asi těžko potkala někde jinde.

Co mi naopak blog vzal?

Iluze, že jsem geniální (trochu samozřejmě přeháním) spisovatelka, že mám úžasný tvůrčí potenciál a umím oslovit širokou čtenářskou veřejnost. Neumím. A taky spoustu času, který bych mohla trávit off line. Nebo naivní představu, že úspěch a popularita jsou vždy zasloužené.

Během prvních dvou let svého blogování jsem si možná u celé řady potenciálních příznivců vykoledovala pověst namyšlený autorky, která nečte cizí články a neodpovídá na příspěvky v diskusích. Došlo to až tak daleko, že u mnoha textů z těch dob mi nikdo nic do diskuse nenapsal - proč taky?

Mé důvody byly celkem prozaické, ale asi málo uvěřitelné: více než čtyři roky jsem neměla doma připojení na internet. To nebylo snad proto, že bych vedla nějaký alternativní způsob života bez moderních technologií a kontaktu s civilizací. Zkrátka ty roky, jak už jsem výše naznačila, nepatřily zrovna k růžovým. Když jsem počítala každou korunu, abych nějak zaplatila nájemné, jídlo, aspoň jeden kroužek pro děti a občas i takový luxus jako kino nebo dovolenou, nějak mi připadala částka za internet (ne ten úplně nejpomalejší s minimálním objemem dat) poněkud nadbytečná. Divný co? No jo, čtyři roky jsou dlouhá doba...

Články jsem na blog dávala v práci, když se naskytla volná chvíle. Tolik času, abych četla i jiné autory, natož abych diskutovala, jsem ale bohužel našla málokdy. Navíc mi trvalo celou věčnost, než jsem čtením článků nasbírala na účtu tisíc íček potřebných k napsání více než tří diskusních příspěvků.

To jen tak na okraj, proč jsem tak dlouho stála stranou veškeré komunikace mezi blogery a čtenáři. Možná o mně někteří na věky věků ztratili své mínění. No, víc bych se v tom nepitvala. Nemám ve zvyku na sebe vykecávat všechno.

Po čtyřech letech v tomto virtuálním prostředí jsem se snad trochu zorientovala a přišla na pár věcí:

- Nechci psát blogy o politice (leda zcela výjimečně) a o tématech, která zrovna frčí, i když ta jsou nečtenější. Není to o tom, že se o politické dění nezajímám. Jenom mám dojem, že můj rozhled v těchto "horkých " kauzách není tak široký, abych byla schopná fundovaně napsat něco víc než to, čemu se lidově říká "mlácení prázdné slámy". To radši namlátím do počítače něco jiného, čemu rozumím a co mi celkem jde, a spokojím se s několikanásobně menší hrstkou věrných čtenářů.

- Když se dívám na to prostřední číslo pod svou profilovou fotkou, možná bych měla uronit aspoň slzičku. Ale v reálném světě jsem "v kolektivu oblíbená" taky tak nějak prostředně, tak proč by tomu mělo být jinak v tom elektronickém virtuálním? Na sociálních sítích se necítím moc doma, jak to tady funguje s kamaráděním a mezi FB "přáteli" jsem zatím moc nepochytila. Jsem na Fejsbuku zatím necelý rok, jak se zdá, před tím mi to moc nechybělo.

- Nemá cenu řešit (leč přesto to stále řeším), proč řada lidí na blogu dosud nezaznamenala moji existenci. No možná zaznamenala - a co jako? Jako by mi nestačilo ke štěstí, že si tady s pár lidmi  rozumím (snad) a ráda si s nimi vyměním pár vlídných slov nebo žertovných poznámek. Vážně si toho moc si toho vážím, že mě někdo čte a třeba mi i napíše do diskuse komentář. Preferuji slova, ne jenom emotikony.

- Můj zásadní poznatek je, že méně někdy znamená více. Někdy je dobré dát si pauzu a udržet si odstup. Vůbec nic se nestane, když pár týdnů nenapíšu ani řádek. Nemusím vyprodukovat za každou cenu jeden až dva články za den.

- Témata se mi většinou líhnou v hlavě někde mezi stanicí Okrouhlická a Stejskalova. Pokud mě příště zase něco napadne, nejspíš to bude něco úplně obyčejného, možná něco praštěného, co mi spadlo do klína jen tak mimochodem a já to pak stylisticky rozcupuju ad absurdum, jak už mám ve zvyku. Buď se povede nebo ne.

- Mé přání do budoucna: moc ráda bych se naučila pořádně fotit, dost mě to baví koukat se kolem sebe a hledat neobyčejnost v běžných věcech. Cítím se trochu zahanbeně, když vidím krásný sytě zabarvený fotky jiných autorů a svoje ne až tak zdařilé výtvory.

Tak zas někdy příště, nevím kdy.

Jedna fotka na závěr, přeložte si sami.

P. S.: Ten obraz se mi prostě líbil, nápis neberte až tak doslovně. :)