Zvědavě mi očichával boty a pak podrobil důkladné prohlídce mou nákupní tašku. Vyměnili jsme si pohledy. Promiň, nic tam pro tebe nemám, leda že by ti chutnaly rohlíky, toaletní papír nebo syrové brambory, povídají mé oči. Aha, no co se dá dělat, to jsem si moh´ myslet, on na to smutně. Máš pěkný číro, chci ho něčím potěšit. Ále, vrhne na mne opovržlivý psí výraz, to si vymyslela moje panička, okoukala to v ňákým psím časopisu, prý je to teď trendy, nebo co. Ani nevíš, jak si připadám, když mně venčí. A to mě chtěla obarvit na růžovo, abych vypadal jako úplnej debil. Jo jo, je to těžký ten psí život.
Jasně, chápu tě, být čtyřnožcem není žádný med. Ale co ti mám povídat, povzdychnu si, lidi to taky nemají zrovna jednoduchý. Ty máš mindráky kvůli pár natupírovaným chlupům na svý chundelatý hlavičce, přestože to je trendy a já se zase doma marně snažím přesvědčit svého náctiletého dvounožce, aby si alespoň před maturitou zašel k holiči a vypadal trochu jako člověk a ne (promiň, bez urážky) jako nějakej špinavej zatoulanej vořech.
Sdělujeme si beze slov své životní trable. Autobus MHD se kodrcá po nerovné silnici. Přejíždím zrakem po vodítku čoklíčka s čírem, až mě zavede k jeho paničce. Asi dvacetiletá odbarvená blondýna, na hlavě jasně růžovou cyklámenovou čepici, kolem krku šálu stejné barvy a nehty nalakované v témže odstínu. Aha, odtud vítr vane. Tvoje panička asi chce, abyste byli pěkně vyladění, mrknu s porozuměním na psíka. No právě, odfrknul si znechuceně, aby si tak psí holky v parku myslely, že jsem ňákej metrosexuál!
Je sobota kolem půl osmé večer. Autobus je poměrně plný. Někteří lidé se zřejmě vrací z víkendové šichty, jiní vyrážejí za zábavou, večer je přece ještě mladý. Skupinka rozjařených spolucestujících halekajících opodál už zřejmě zahájila přípravy na bujaré veselí sobotní noci. No nevím, jak budou vypadat tak za hodinku nebo za dvě, když už teď sotva stojí na nohou. To zas bude v ulicích nablito, řekl by klasik.
Alkoholem posilnění pasažéři patrně nepochopili, k čemu je to zelené tlačítko na tyči u dveří a tak zkoumají, jestli by se ty dveře daly případně vykopnout nebo vypáčit, aby mohli opustit dopravní prostředek. Pro jistotu zařvou na celý autobus: „Ty buzerante jeden za…..nej, votevři!“ Nešťastníkovi stojícímu u výstupu, věnují další varovnou poznámku: „Uhni ty zm…….! Tě zabiju, ne?“ To má za to, že tam stojí tak blbě, když chce panstvo vystupovat.
Psík vystrašeně nadskočí a nevěřícně se mne ptá: to jako myslí úplně vážně? Snažím se zachovat neutrální výraz, jako by se nic nestalo, aby si mě ti křiklouni náhodou taky nevybrali za terč svých vyhrůžek. To bohužel nevím, jestli to myslí vážně, nebo jsou to jen takové opilecké řeči. Před nedávnem někoho pořezali v metru v půl osmé ráno. Hlavně buď v klidu, ani necekni.
To fakt nechápu, vy lidi jste divný, kouká na mě můj čtyřnohý společník polekanýma očima. My se teda, pravda, taky někdy poštěkáme, ale tohle, to už je trochu moc, ne? Hele, a ten co řval nejvíc, měl na hlavě něco podobnýho jako já. Tak to teda ne, tím spíš to nechci. Já jsem přece slušnej spořádanej pes. Nikdy neštěkám sprostě, ani nikoho nechci zabíjet.
Nezlob se, ale to tvojí paničce přece nemůžu vykládat, že máš odpor k čírům, říkám omluvně. Co by si asi pomyslela? Že jsem nějaký pošuk, co si v autobuse povídá se psy?
Na příští zastávce vystupuji. Vyměníme si s čoklíkem s čírem poslední pohled. Nevěš hlavu, říkám mu na rozloučenou. Všichni dvounožci nejsou tak frustrovaní, že si to musí vybíjet na ostatních agresívním chováním. A s tou barvou, to už snad tvoje panička pochopí, že všechno nemůže být růžový.
