Co všechno jste chtěli vědět o houbaření (a nebylo o tom nic v moudrých knihách)

Houbaření je svým způsobem adrenalinový sport. Na rozdíl od bungee jumpingu však nevisíte hlavou dolů na laně, ale vrháte se střemhlav do lesa vyzbrojeni košíkem, nožem a kuráží. Pozor na divou zvěř, na laně a podezřelé houbaře!

K houbaření potřebujete jak teorii, tak i praxi. Kromě dovednosti rozpoznávat jedlé a nejedlé houby, se také občas hodí základy karate či džuda. Takový rozezlený protivník, kterému lezete do zelí, totiž do jeho oblíbeného remízku, může být nebezpečnější než divočák chránící své mladé. Nejenže vám může rozšlapat košíček, ale mnohem záludnější týpci se vám budou snažit nakecat, že ta exoticky zbarvená muchomůrka v mechu opodál je velmi chutný gurmány ceněný druh holubinky.

No tak trochu kecám a šíleně přeháním, ale to jen proto, abych vás důrazně varovala, že s některými vášnivými spoluhoubaři není radno si zahrávat.

Stejně jako v našich lesích roste asi tak 10 000 druhů hub (tentokrát nekecám), taktéž jejich sběratele je možné rozčlenit do mnoha různých skupin, kmenů, klanů, čeledí a poddruhů. Zkrátka, není houbař jako houbař. Následující seznam rozhodně není vyčerpávající (tedy pokud by někoho z vás vyčerpával, tak tyto řádky rozhodně nečtěte), sami si ho můžete doplnit o další a další exempláře, které jste snad někdy potkali v lese osobně.

1. Houbař Olympionik:

a) individuální disciplína - tito jedinci rozhodně nepodceňují samostatnou přípravu vrcholových sportovců : ranní rozcvičku, masáž lýtek, kontrolu výzbroje a výstroje včetně  funkční GPS navigace. Nevychází ven bez dokonalé znalosti terénu a v neposlední řadě hub rostoucích v dané lokalitě. Na houby vyráží pokud možno za úsvitu, s jinými houbaři - konkurenty v závodě, se příliš nebaví, maximálně přikývnou na pozdrav, ale na dotaz: "Rostou, rostou?" zamručí cosi neurčitého v kódovaném jazyce. To tak, ještě aby sdíleli své ´know-how´!

b) soutěž týmů - profesionální příprava se příliš neliší od a), rozdíl je v tom, že skupina sběračů si ´rozparceluje´ území v lese, které bude prohledávat. Každý má přesně stanovený úkol na své metě. S členy jiných týmů zásadně nespolupracují, dorozumívají se mezi sebou domluvenými zvukovými signály. Kdo zabloudí, je diskvalifikován a kapitán mužstva mu pak strhne body.

2. Houbař sběratel - kaskadér:

Mezi mykology a zdravotníky velmi obávaná skupina. Tento takzvaný ´houbař´ se řídí jedinou zásadou: co má klobouk a nohu (mykologové prominou tyto neodborné výrazy) rovná se houba a tudíž, šup s ní do košíku. Není-li košík, postačí igelitový pytlík. Když je sběrná nádoba plná, kaskadér se pustí do třídění hub: ty co mají divnou barvu, letí obloukem do křoví, do ostatních buď kousne, nebo je shledá jedlými na základě vlastního úsudku. Koneckonců, všechny houby jsou přece jedlé.... některé bohužel jen jednou, neochotně později připustí po vypumpování žaludku. Případní pozůstalí tiše konstatují: my jsme ho varovali, ale bylo to, zdá se, na houby.

3. Houbař - lemra líná:

Na vycházku do lesa za účelem sbírání hub je obvykle dovlečen nedobrovolně, kamarádi či rodina ho přemluvili, aby netrhal partu. Hned za prvním bukem (nebo jakýmkoliv jiným porostem) začne skuhrat a vymýšlí si různé výmluvy, že už je strašně unavený, bolí ho nohy, tlačí ho bota, má alergii na lesní vůni, apod. Usedne tedy na první použitelný pařez a znuděně čeká, až to ostatní houbaře přestane bavit. Pokud rovnou neusne, opakuje si otráveně: "houby jedny blbý, nerostou a nerostou". A ejhle, pod keříkem na dosah ruky se skrývá úctyhodná skupinka hřibů pravých, jen kdyby se mu chtělo vstát a sesbírat je!

Houbař kazisvět - poddruh lemry líné:

Svou frustraci že byl donucen plahočit se po blbým lese, kde řvou ňácí nesnesitelní ptáci a všude kolem je hnusný jehličí, kousaví mravenci a páchnoucí listí si vybíjí tím, že kope do všeho, co by i vzdáleně mohlo připomínat houbu. Pokud si někdo zrovna odskočil do mlází a houbař kazisvět zahlédne jeho bělostnou.... ehm... hýždě, může to mít pro něj neblahé následky.

4. Houbař čistič a řezač:

Sám do lesa příliš nevychází, čeká v základním táboře, až přijdou jeho spolupracovníci z hub. Mezitím si nachystá několikero pekáčů, kastrolů či jiných nádob, ostré nože, staré noviny na sušení a zavařovací sklenice. Výpravu která se právě vrátila z lesa přívítá slovy: "No kde jste tak dlouho a kolik toho nesete? To je všechno? A proč je to tak červivý?" Pak rozdá nože a povely: čistit, krájet, odčervovat a odslimákovat. Tohle přijde na sušení, tamto do smaženice a zbytek naložíme do octa! Někteří kraječi se zatváří, jako by měli být do octa naloženi oni.

5. Houbař totální amatér:

Nejdříve si nastuduje dostupnou odbornou literaturu, přečte si několik vystřižených článků z černé kroniky, v obchodě zkonzultuje výběr nože a proutěného zboží, zhlédne předpověď počasí, vybere v šatníku trendy outfit a nagoogluje si oblíbené houbařské oblasti. Pokud vůbec něco najde, tedy například houby, neopomene si udělat se svými ´úlovky´ několik selfíček. Jak se mají houby správně utrhnout, aby se neponičilo podhoubí, příliš neřeší, prostě to někde ufikne. Pokrmy z hub tedy zrovna nemusí, ale každopádně rozešle všem svým známým na netu nějaká ta foodie, co všechno sám uklohnil podle osvědčených internetových receptů .

6. Houbař nedopatřením:

Původně vůbec neměl v úmyslu sbírat houby. Jen tak čistě náhodou se poflakoval po lese, co kdyby třeba náhodou rostly borůvky nebo maliny. Náhodou nerostly. Aby nemusel zpátky s prázdnou, tu a tam sebere nějakého hřiba či bedlu, když už na ně natrefil po cestě, přece to tam nenechá. Jako vždy zapomene, že houby vlastně vůbec nejí a že kdesi ve špajzu překáží sklenice čehosi slizkého hnědého z doby, kdy byl naposled na borůvkách nebo malinách.

Poddruh - houbař romantik (případně fotobloger):

Ten také vůbec nemá v úmyslu sbírat houby. Přišel se kochat zeleným mechem a kapradím. Když nějakou houbu náhodou najde, raduje se jak malé dítě. Začne vytahovat fotografické náčiní, opatrně uléhá do mechu a kapradí, aby zachytil houbu z toho nejlepšího možného úhlu nasvícenou chvějícím se slunečním paprskem, v ideálním případě aby nevyplašil velmi fotogenického slimáka či broučka lezoucího po stvolu trávy.

Tak to je asi tak všechno, co byste měli (pokud byste chtěli) vědět o houbaření. Mohla bych samozřejmě pokračovat ještě dále. Kromě výše zmíněných typů se totiž mezi houbaři vyskytují i celkem normální lidé, kteří nemají potřebu ničit přírodu kolem sebe, neusilují nikomu ani sami sobě o život, pociťují blaho u srdce, když kolem nich voní smůla, vítr ševelí ve větvích, datlové ťukají morzeovku do dřeva a vůbec jim nevadí, když nic nenajdou. Aspoň mají pádný důvod si zase brzy vyjít do těch krásných luhů a hájů.