„Hlavně si vem pořádnou čepici!“ Volala za mnou direktivně matka, vždy když jsem se snažila proplížit předsíní bez té trapné ponižující věci na hlavu. Včera jsem si na tuhle potupu svého dětství vzpomněla, když jsem vykoukla ven.
Stromy na zahradě se skláněly k zemi pod tíhou těžké sněhové čepice. Z oblohy se totiž nesnášely něžné prachové vločky, ale rovnou velké cucky sněhodeště. Studilo to a promáčelo mi to kabát skrz naskrz.
Vzít či nevzít? To je, oč tu běží. Jenže já čepice fakt nemusím! Asi jsem si k nim vypěstovala totální averzi už v útlém mládí, nebo prostě mám jakési nesmyslné traumátko, že mi čepice nesluší.
V době mého mládí bylo na trhu k mání hned několik typů pokrývek hlavy, jeden uhozenější než druhý. Rádiovka s anténkou byla nejčastější volbou důchodců, často byla také k vidění manšestrová bekovka, potom jakási ´mlynářská´ čepice á la V. I. Lenin nebo beranice S nebo BEZ (rozuměj s klapkami přes uši nebo ohrnutými nahoru). Hitem dámské módy konce 70. let byl jakýsi turban, který si šikovné švadlenky spíchly doma samy. A některé šťastné ženy se chlubily nóbl kloboučkem z Tuzexu.
My děti jsme měly mnohem omezenější výběr: debilka, kulich, rohatka (něco jako kulich bez bambule s vrcholkem do špičky), ale vrcholné číslo byla ta ohavná červená háčkovaná čepice s jakousi placatou skorobambulí z oček vlny a kšiltíkem, kterou jsem se snažila několik let zahrabat až na dno skříně a vždycky spolehlivě vyplavala na povrch. Nakonec se zřejmě jakoby ´náhodou´ ztratila.
Já a starší ségra jsme měly téměř identické oblečení, no prostě koupilo se všechno hned dvakrát (ovšem různých velikostí), takže bylo téměř jisté, že ten červený hnus s kšiltíkem po ní dříve či později zdědím. Naštěstí k tomu nedošlo. Vzhledem k tomu, že jsme měly k tomuto oděvnímu doplňku zhruba stejný odpor, její čepice záhadně zmizela mnohem dříve než ta moje.
Také jsme měly vypracované různé únikové manévry. S čepicí na hlavě jsme proběhly za roh domu a hned šup s ní do tašky, abychom snad probůh nepotkaly někoho ze spolužáků a vyhnuly se tak kritickým posměškům. Ty ostatně nebyly na místě, neboť i spolužáci na tom byli s pokrývkou na hlavě podobně jako my – starostlivé matky či babičky (to už holt mají ženy určitého věku geneticky zakódované – mluvím z vlastní zkušenosti) je také narvaly do čehosi co bylo zrovna po ruce, hlavně aby jim neomrzly uši.
V osmdesátkách, kdy už ledy trochu tály, ale uši mrzly pořád stejně, se objevila na trhu tzv. ´móda pro mladé´ a ta už byla přeci jen trochu kreativnější. To už jsme měly s kamarádkami šicí a pletací kroužky, takže když něco nebylo k dostání (jakože většinou nebylo), tak se to prostě vyrobilo vlastnoručně – například dlouhatánské ´křemílkovské´ čepice s bambulí, které šly použít zároveň jako šála.
Asi tak v šestnácti letech jsem podlehla tlaku vrstevníků a pořídila si jinou, v té době naprosto nezbytnou, pokrývku hlavy – trvalou ve stylu ´květák´.
„Ježiš, co to máš na hlavě?“ vyjekl zděšeně jeden kluk, když jsem s tím zázrakem vešla do třídy a uskočil, jako bych byla nakažená leprou, čímž mne do morku kostí urazil. Je jasné, že ale vůbec nerozuměl módě a nebo prachsprostě záviděl. Někteří kluci totiž později vyměkli a taky si obstarali umělé tuhé kudrlinky.
S natrvalenou hlavou jsem měla konečně pádný důvod, proč nosit čepici jen na povinném lyžařském výcviku (helmy tehdy samozřejmě nebyly). Některé holky, které si i v silném mrazu nechtěly pocuchat pudlí vlasy, nosily cosi jako chlupatá sluchátka přes uši nebo čelenky.
V rané dospělosti jsem vzala na milost alespoň zmijovku (taková ta hučka, co nosili venkovští řezníci při zabijačce). Dočkala jsem se ovšem od vlastní matky (ano té samé osoby, která mi tenkrát náruživě cpala tu ohavnou háčkovanou příšernost, kterou vydávala za čepici) podobně opovržlivé reakce jako u své první trvalé:
„Ježiš, snad v tom nehodláš jít ven?“
Hodlala a taky šla. V rámci své postpubertální revolty jsem si dokonce tuhle čepici i celkem oblíbila. Ale to už se pomalu blížila jiná doba – kdo nebyl ´in´, byl zcela spolehlivě naprosto ´out´. Takže vlněná hučka se zmijovým vzorem na okraji skončila v propadlišti dějin, totiž kdesi vzadu v šatníku.
´Out´ se naštěstí staly i zběsile naondulované vlasy, trojnásobně vycpaná ramena, plastová cinkrlátka visící z uší a jiné podobné pošetilosti módního průmyslu minulého století. Jenže ani v době, kdy si člověk může vybrat snad ze stovky různých modelů, co si vzít na hlavu, stojím a tápu před zrcadlem a nemůžu se rozhodnout, v čem se mohu bez ostychu vydat na ulici.
K mému překvapení je to kolemjdoucím zjevně naprosto ukradený, co má kdo na sobě. Asi je to v dnešní době celkem fuk, říkám si, když míjím nositele různých kreací, usedlých či bizarních, trendy nebo retro. Dobrá, tak si narazím přes uši svůj černý baret, snad to spolucestující přežijí. Ale než vejdu na pracoviště, tak si ho stejně pro jistotu sundám.
No koneckonců ve zralém věku jsem došla k důležitému poznání, že není ani tak důležité, co má člověk na hlavě, hlavně jestli má něco v ní.
