Co se to třpytí?

Hele, vony teď jako někdy budou Vánoce nebo jako co? Už jste to taky zaslechli? Když jedu za tmy do práce, upoutají mou pozornost jakási blikavá světla ve výlohách obchodů, radnice naproti naší škole je taky vyšňořená od hlavy...

...k patě v zářivých šňůrách světelných perel a na školním hřišti mé bývalé základní školy, která je co by kamenem dohodil od mého současného bydliště, najednou z ničeho nic vyrostl strom. Tedy budu přesná, ozdobený strom - tuším, že smrk.

A sakra, takže to začíná nanovo: shánění dárků, horečnaté pucování příbytků, mžitky před očima ze všech těch lákadel v obchodních domech, hlava třeštící z všudypřítomných vánočních songů a nebo (ó hrůzo!) uprostřed slibně se rozvíjející zápletky televizího filmu se najednou ozve vlezlá reklama: "...chceš mít nové kamarádky? Panenky LOL OMG už na tebe čekají..."

Oh, my God! Řeknu si, když vidím na obrazovce vytřeštěná kukadla jakýchsi plastových příšerek. S tímhle si hrají současné holčičky? LOL!!! To moje "kamarádky" z dětství panenky Bětka, Barunka a Zuzanka vypadaly úplně jinak...

No nic, každý rok si říkám, že tohle už mne nechá zcela chladnou. Hlavně žádný stres, vyšilování a pomatené pobíhání z místa na místo - ještě musím zařídit/koupit/upéct/dodělat tohlencto a támhleto...

Ne vážně, ty letošní Vánoce budou plné míru a klidu...., říkám si každý rok už asi tak posledních pět let. Vsadíme se?

No raději ne...

Už si zase v duchu píši své seznamy splnitelných i nereálných přání. To jen tak pro jistotu, co kdyby...  Už zase chodím spát pozdě večer k smrti unavená a první věc, co mne po ránu napadne, je, co zase všechno nestihnu. A nejhorší na tom je, že devadesát procent nestíhaných úkolů nemá vůbec co do činění s Vánoci, ale je to jen samá práce, práce, práce... Snad se mi tam podaří někam vmáčknout i ty svátky...

Dneska ráno jsem se probudila až po sedmé (to je krása taky si někdy trochu přispat), roztáhla rolety a co nevidím: na střeše garáže se něco třpytí. Je to takové bílé, křehké a nesmělé...

Hodím na sebe svůj huňatý župan, nazuju děravé crocsy, popadnu foťák a jdu na zahradu. Ovane mne poměrně studený vzduch (jaké to překvapení!) a do vlasů se mi snáší něco bílého třpytivého. Pokud se na mne dívají sousedi z nejvyššího patra nedalekého paneláku, patrně znuděně mávnou rukou. Nic nového pod sluncem, už je tam zase. Aspoň že si na sebe vzala nějakej fialovej hadr a nepobíhá tam jako vloni v pyžamu...

Totiž to je tak, někdo poctivě sleduje nekonečné seriály odehrávající se kdesi v nějaké ulici nebo případně na zahradě. Jiní zase (nebudu jmenovat) každý rok dokumentují ten nekonečný pořád dokola rezprízovaný příběh: První sníh na naší zahradě I, II, III, atd.

A víte co? Já jdu radši dělat něco užitečnějšího. Tohle bylo jen takové chvilkové zamyšlení...

Tak zas někdy příště.:))