Co jsem se (ne)naučila v první třídě...

Některá výročí raději nepřipomínat. Včera tomu bylo přesně čtyřicet let, co jsem šla poprvé do školy. Ten dávný moment se mi tak nějak mlhavě vybavil, když jsem viděla na ulici malé prvňáčky zpola ukryté za obří školní brašnou…

Někteří kráčeli vážně až zachmuřeně, jiní natěšeně, občas byly k vidění i vystrašené slzičky. Nejednomu rodiči nervózně škubalo ve tváři, případně tajně popotahoval a utíral si zvlhlé oko. Jak jinak, byla to jejich slavnostní premiéra a možná si vzpomněli na vlastní školní začátky.

Já si svůj úplně první den ve škole vůbec nepamatuju, zato je mi dodnes připomínáno, jak jsem už od čtyř let bombardovala rodiče rozhořčenými dotazy, proč nemůžu chodit do školy jako starší ségra. Brala jsem to tenkrát jako strašlivou křivdu a nespravedlnost. Samozřejmě jen do jisté doby, pak jsem povyrostla a zmoudřela a pro změnu chtěla psát stížnosti tomu pitomýmu ministrovi, který vynalezl školu…

Tak tedy ten první den se mi z hlavy úplně vykouřil, zřejmě se nic zásadního nestalo. Dost možná, že nám soudružka učitelka slibovala hory doly, jak se nám bude na novém působišti líbit a co všechno se spolu naučíme. Znáte to: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Zdá se, že jsme jí to všichni zbaštili, protože druhý den jsme přišli zase. Ten mi, na rozdíl od toho prvního, v paměti utkvěl poměrně detailně. A pak také útržky některých dalších, které zřejmě nějak zformovaly můj budoucí život. Přeci jen jsem si ze svých raných školních let odnesla pár zásadních poznatků:

1. K čemu je dobrá spirála, vlnovky a čáry:

Druhý školní den začal nadějně. Dostali jsme kreslící papír s razítkem traktoru a vytáhli jsme si ze zbrusu nových penálů hnědé pastelky značky Progresso. Pak jsme měli soustředěně kroužit po papíře a unisono mumlat říkanku: "Traktor jezdí po poli, vyorává brambory." Po půl hodině monotónní činnosti jsem usoudila, že takhle jsem si to školní vzdělávání nepředstavovala a začala jsem si broukat druhou, vlastní verzi básničky: "Brambor jezdí po poli, vyorává traktory." Navíc se mi zlomila hnědá pastelka, takže v orbě jsem musela pokračovat černou.

Paní učitelka mne vůbec nepochválila, za to že jsem obdělávala kvalitní černozem namísto předepsané hnědozemě. Později usoudila, že asi nejsem úplně předpisová žákyně. No pravda, byla jsem trochu roztěkaná a nepozorná. A psaní byla pro mne učiněná hrůza. Místo vzorově předtištěných čárek, vlnovek a obloučků jsem totiž mastila do písanky jakési roztřesené muří nohy, které byly na konci řádky viditelné leda tak pod lupou. Háček byl zřejmě v tom, že pracovní sešity na výuku psaní schválené MŠMT jaksi nepředpokládaly, že některé děti píšou levou rukou. Se skřípějícími zuby (po několikeré zoufalé intervenci mé matky) učitelka specielně pro mě (zřejmě na úkor svých jiných povinností) předepisovala písmena na druhou stranu sešitu. No, moc to nepomohlo.

Zkrátka, ruční čmárání různých klikyháků se pro mne stalo noční můrou. Neschopnost namalovat rovnou čáru od ruky se ke mně vrátila jako bumerang při hodinách technického kreslení na gymnáziu (nějaká moudrá hlava vymyslela, že všeobecná gymnázia mají mít předmět Základy odborné přípravy, v mém případě strojírenství). To vlnovky mi šly mnohem lépe a spirálu jsem dovedla téměř k dokonalosti, kterou bohužel nikdo patřičně neocenil: no zkuste u tabule vytvořit rozvrzaným tupým kružidlem, které nejde do ničeho pořádně zabodnout, obstojnou kružnici – vždycky mi z toho vyšel šnek a ztrapnění před celou třídou, když matikářka prohlásila, že zesměšňuju konstrukční úlohy z geometrie.

K čemu jsou dobré rovné čáry a krasopisné vlnovky, mi zůstalo navždy utajeno. Význam spirály, mi byl vysvětlen až v hodinách občanské nauky. Dějiny lidstva, jak je známo, probíhají přece ve spirále. Ale k tomu se dostanu později.

2. Proč nemají písmena nohy, oči a pusu:

Můj další vroubek a nakročení na šikmou plochu už v první třídě bylo, že jsem evidentně bojkotovala hodiny krasopisu. To věčné: „dotahujte pořádně ty nožičky“, mne už začalo k smrti unavovat. Fakt jsem se snažila, ale ta moje písmenka pořád bezmocně pajdala a kulhala po linkách i mimo ně, jakoby trpěla padoucnicí nebo několikanásobnými frakturami končetin, které jsem samozřejmě nedotahovala podle představ kantorky. Jednou jsem, jen tak z nudy, začala dokreslovat áčkům a óčkům oči a pusu a malý péčka dostaly botičky. Soudružka učitelka bohužel ohodnotila mé umělecké sklony pětkou a poznámkou: "Při hodině psaní si čmárá."

To mi ostatně zůstalo dodnes, ale ruku na srdce: kdo z vás si mimoděk nečmárá, když sedí na nudné schůzi nebo poradě?  A proč by písmena A a O nemohly mít obličej? Kdo to nařídil, případně zakázal?

3. Co je to diskriminace:

V první třídě jsem zjistila, že kluci to mají jednodušší. Nejenomže můžou čůrat ve stoje (to jsem samozřejmě věděla už z dřívějška), ale taky nemusí nosit modrý trenýrky s gumičkama, které se zařezávají až, víte kam… A taky maj´ levnější pytlíky.

Totiž, jednoho dne jsem domů přinesla v notýsku podivnou zprávu: „Přinézt ssebou na tělo cvik pitlýk od mléka. Svařený. Chlapci modrý, dívky růžový.“

Moje matka nad tím záhadným sdělením dlouze dumala, cože s tím mlékem bude učitelka dělat a proč ho máme svařit. Po doplňujícím dotazu u rodičů spolužáků vyrozuměla, že pytlík od mléka vycpaný vatou a svařený nad plamenem rozstřižené straně, má sloužit jako tělocvičná pomůcka. Jak důvtipné. Dodnes netuším, jestli to byl vlastní nápad učitelky, nebo jestli to vyčetla z nějaké kreativní metodické příručky.

Dobrá, tak se tedy doma vycpávalo a svařovalo. Mojí matku však hnětlo to povinné barevné rozlišení: proč má své dceři kupovat plnotučné mléko za 3 Kčs a 20 haléřů, když sousedovic synovi stačilo to obyčejné modré za korunu padesát? Taková diskriminace! Poznámku od učitelky, že mám pytlík nesprávné barvy, tentokrát s radostí ignorovala. No vida, i moje matka byla tak trochu rebelka!

4. Nikdy nemíchejte jablka a hrušky dohromady:

Děti, které nastoupily do první třídy v roce 1976, se staly obětí jakéhosi edukačního experimentu zvaného ´nová koncepce´. Spočívalo to v tom, že jsme měli kompletně nové učebnice, úplně jiné než o rok starší ročník, tedy někdy i žádné učebnice (neb se teprve tiskly, případně je autoři ještě nestihli dopsat).

Další součástí nového pojetí vzdělávání byly takzvané množiny. Už v první třídě jsme malovali do početnice šišatý ovály kolem hromady jablek a hrušek a učili se, co je to sjednocení, průnik, či prázdný průnik a podobně. To mě celkem i bavilo, na šišoidech se toho nedalo moc pokazit.

Ovšem jednou jsem přinesla ze školy domácí úkol z matematiky, se kterým si nevěděli rady ani moji vysokoškolsky vzdělaní rodiče ani soused, absolvent MatFyzu, který měl doma také prvňáka. Nehnuli s tím ani další přizvaní odborníci, sousedovi kolegové z Výzkumného ústavu. Jenže nedonést napsaný úkol, to zavánělo v první třídě průšvihem.

Klukovi od sousedů napsal tatínek, docent matematiky, dopis pro učitelku, ve kterém se kriticky vyjádřil k nesmyslnému a neřešitelnému zadání úlohy určené žákům první třídy a zpochybnil odbornou fundovanost pedagožky, jakožto celé školní koncepce. Mě rodiče nenapsali nic. Podobně jako většině třídy. Po škole jsme byli stejně všichni.

Ponaučení: nikdy nemíchejte jablka a hrušky dohromady a nestěžujte si, máte to marný.

5. Jak je důležité mít známé na vyšších místech:

O patro výš nad naším bytem bydlela vážená rodina: on - vědecký pracovník zastávající důležitou funkci ve výzkumáku, ona -  ředitelka naší základní školy. Už od útlého dětství nám naši vštěpovali, že máme nahlas a zřetelně zdravit všechny sousedy, zejména ty z horního patra. Ač se psala sedmdesátá léta, sousedi ze shora nedávali ostatním v domě příliš najevo, jak mocná politicky angažovaná místa zastávají. Pan řídící (manžel paní ředitelky) pouze mocně a často kýchal, až se otřásala zasklená knihovna u nás v obýváku.

Leckdy se i takové známosti na ´vyšších místech´ dalo využít ku prospěchu ostatních. Obyvatelé našeho domu občas přátelsky, jen tak po sousedsku, prohodili pár slov s paní ředitelkou či jejím manželem a hned bylo v kotelně dost uhlí i leccos jiného se dalo zařídit…

Moje vzpomínky na dobu před čtyřiceti lety nejsou jen úsměvné. První třídu jsem, upřímně, celkem nenáviděla. Moc jsme si s tehdejší soudružkou učitelkou nesedly, přestože jsem byla slušně vychované nekonfliktní dítě a známky (kromě psaní) jsem neměla až tak špatný. Tahle ´madam´ dokázala spoustu svých žáků urážet a ponižovat a někteří rodiče se s ní zrovna nemuseli. Moje máma se mi po letech přiznala, že na třídní schůzky s touhle ženskou chodila s hlubokým odporem a obavami, na co si zase bude stěžovat: „Vaše dcera nemá ořezané tužky, pravítko, podepsané bačkory… nedává pozor, čte si rychleji než ostatní, atd., atd.“, byly neustále na denním pořádku.  

Já jsem první třídu svých dcer naštěstí přežila ve zdraví. Pouze když jejich třídní na rodičáku pronesla větu: „Třída je to velmi šikovná a pracovitá, ale některé děti doteď nemají přišitá poutka k ručníkům a podepsané školní pomůcky“, kdo myslíte, že klopil provinile zrak a chtěl zalézt pod lavici?

Jak už jsem zmínila, dějiny se odehrávají ve spirále. Některé věci se pořád dokola vrací a opakují. Nějakým řízením osudu jsem se opět vrátila do školy, tentokrát na opačný konec katedry. No prostě, jsem povoláním úča. Krasopisně sice doteď psát neumím, to se naštěstí na střední škole nevyžaduje, a množiny mne také moc nepoznamenaly, ale životní zkušenosti mne poučily, že škola nesmí vyvolávat v dětech traumata a strach. To není její náplní. Některé věci se, doufám, nikdy opakovat nebudou.

Milí prvňáčci, nebojte se školy. Uvidíte, ono to nějak půjde. Přeji vám hodně úspěchů!