„Ruční pletení, pomalé kynutí. Že vám to něco říká?“ ozývá se už několik týdnů podmanivý hlas z reproduktoru v jedné sámošce. Spíše než vzpomínky na vlastnoruční výrobu vánočky, mi vždycky naskočí – odkud já jen toho chlapa znám?
Teprve před nedávnem jsem tu záhadu rozlouskla! Jasně, to je ten hlas, co dabuje toho úžasně sexy kanadskýho detektiva Murdocha, který na konci devatenáctého století používá supermoderní vyšetřovací metody, přestože mnohé z nich nebyly v té době ještě ani objeveny. Prostě borec!
Kam se na něj hrabu se svými chatrnými znalostmi z oblasti fyziky, biologie nebo chemie. Přírodní vědy mě ve škole bohužel tak trochu minuly. Zato na poli domácího pečení vánočky i já mám za sebou nejeden vědecký objev a poznatky, které sice nevejdou do dějin, ale ráda se o ně podělím.
Tedy musím rovnou přiznat, že ruční pletení a pomalé kynutí jsem vzdala už asi tak před patnácti lety, přesto se u nás každý rok na Štědrý den objeví na stole vánočka vlastní výroby. K její současné podobě vedla cesta, která rozhodně nebyla vystlána růžemi, voňavou vanilkou a nasekanými mandlemi, ale sérií pokusů a omylů. Své zkušenosti bych shrnula do několika následujících bodů:
1) Netvařte se nakvašeně, když droždí nespolupracuje, tak jak by mělo. Nemusí to být vždy způsobeno tím, že neumíte pořádně zadělat kvásek. Příčiny neúspěchu mohou být i nadpřirozeného původu, nepátrejte po nich, stejně na to nepřijdete, kde se stala chyba.
Asi tak před sedmnácti lety se můj budoucí manžel vytasil s rodinným receptem na kynutou vánočku a zasnil se, že náš první společný sváteční stůl ozdobí tradiční pochoutka, na kterou byl celý dosavadní život zvyklý. No dobrá, to zvládnu. Tradice je tradice.
No, tak první pokus by mohl být bez přehánění nazván základním kamenem našich společných vánoc. Konečný produkt měl opravdu tvrdost nerostu, už jen chybělo na něj poklepat kladívkem a pronést nějakou slavnostní řeč. Nakonec jsme usoudili, že kladívko a ruční pilka by se mohly při snaze nakrájet tu věc poškodit, takže naše první společná kynutá vánočka skončila v popelnici a k štědrodenní snídani jsme si dali o něco méně ztvrdlý chleba.
Následující Vánoce už jsme byli čerstvě čtyřčlenná rodina a první nezdar s vánočním pečivem byl už dávno zapomenut, jako by se stal kdysi dávno v době kamenné. Tentokrát jsem sesbírala od příbuzenstva různé odborné rady, jak vytvořit kvalitní kvásek: hlavně ho po dobu několika hodin udržet v konstantním teple. Nejprve jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych ho zabalila do povijanu jednoho z našich půlročních nemluvňat, ale to by asi neprošlo. Uložila jsem ho tedy poblíž kamen zvaných wavky a manželovi jsem uložila, aby pravidelně kontroloval, jestli je teplota konstantní.
2) Druhý zásadní poznatek zní: přečtěte si pořádně recept, než se dáte do výroby těsta. Případné nejasnosti konzultujte s rodinou, případně s Ústavem pro jazyk český. No řeknete sami, jak byste rozuměli větě: „odvažte 500 gramů hladké i polohrubé mouky“?
Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem usoudila, že je kvásek hotový a přilila ho do půlkilové směsi mouky, vajec, tuku a dalších ingrediencí. Těsto se mělo nechat další dvě hodiny kynout za konstantní teploty. Fajn, na to jsem měla jiné specialisty, kteří se již osvědčili.
Když jsme po dvou hodinách nakoukli pod utěrku, vyvalila se z mísy jakási vykynutá blátivá hmota – z toho by neupletl vánočku ani detektiv Murdoch, odborník na různé spletité případy a uživatel nejmodernějších vědeckých postupů. No v tomto případě bylo jasné, že pachatelem nebyl manžel, který obětavě dohlížel na kvásek a konstantní teplotu, ale já, protože jsem si špatně vyložila spojku „i“ – té mouky tam mělo být dvojnásobek!
Při představě že bychom k druhé společné štědrodenní snídani měli opět pojídat ztvrdlý chleba, jsem si řekla, že se dopustím odvážného experimentu – do blátivé směsi jsem dosypala chybějících pět set gramů mouky a nechala těsto kynout dalších několik hodin.
Asi tak v jednu ráno volám zoufale o pomoc – ta hmota velikosti středně velkého selete se nevejde na vál a nedaří se mi z ní uplést copan ve třech poschodích. Následující zápas s těstem trochu připomínal souboj s chobotnicí s devíti chapadly. Nakonec jsme zvítězili. Ve tři ráno se za tím neforemným zaplétaným bochanem zavřela dvířka od trouby a děj se vůle boží.
Naštěstí byly doma zbytky ztvrdlého chleba k snídani.
3) Pokud se v následujících letech rozhodnete přece jen péct vlastní domácí vánočku a upřímně si přiznáte, že to s kvasnicemi prostě neumíte, zbývá jedině nekynutá alternativa z tvarohu, mouky a prášku do pečiva. Příprava těsta je snadná a nevyžaduje žádné hrubé násilí.
4) Zapomeňte na to, že tvarohová vánočka bude pletená – i kdybyste se stavěli na hlavu, nebude, protože těsto se v troubě rozteče a do výšky vystavěná konstrukce se zhroutí. Vy se z toho hroutit nemusíte, protože chuťově je jinak výborná, jen ten tvar připomíná cokoliv jiného než vánočku. V příštím roce vyzkoušíte nezaplétanou vánoční štólu.
5) Oválná štóla se příští rok v žáru trouby rozteče do stran a vznikne z ní velmi chutná sladká elipsoidní tortilla. Věříte, že následující rok se to už konečně povede – místo šišaté dlouhé štóly uhnětete kulatý vysoký mazanec. I ten se však ve vyšší teplotě zachová mazaně – rozplácne se do stran a máte na plechu něco jako UFO posypané mandlemi, s tím rozdílem, že toto nelétá.
6) Když si někdo zamane, že na Štědrý den bude na stole DOMÁCÍ nezaplétaná tvarohová cokoliv jiného než placka, udělá pro to vše možné i nemožné: podpůrné lešení ze špejlí – totální fiasko, alobalový zábal – ještě horší…
7) Po několika letech vánočních placatic přece jen vysvitne naděje – silikonová forma s hrbolky připomínající pletenou vánočku. Po dvou dalších letech už máte vychytáno, kdy formu překlopit ze zad na břicho a kdy ji úplně odstranit, aniž by hrbolatá vánočka ztratila původní výšku a tvar. A po létech bádání a zkoušení nových a nových metod se dopracujete k téměř DOKONALÉMU výsledku. Případné praskliny a drobné vady na kráse zasněžíte moučkovým cukrem.
Na závěr, jen tak pro další inspiraci, uvádím jeden nápad z televizního pořadu Herbář: dvě sympatické herečky, Linda a Kateřina, v slušivých retro šatečkách v naprosto nedyzajnové starodávné kuchyni s otlučenými hrnci, dvouplotýnkovým vařičem a historickou troubou z dob našich babiček se vždycky vytasí s nějakým zajímavým receptem. V posledním díle mne pobavila příprava žemlovky „podle tchýně“, aneb co dělat s nedojedenou vánočkou, která zůstala ve špajzu až do března. Jelikož nemám na tenhle nepochybně chutný pokrm to správné know-how ani copyright, radši si to vygooglujte.
P.S.: U nás se v posledních patnácti letech po domácí vánočce vždycky do Štěpána zapráší, takže v březnu bych ve špajzu nic takového stejně nenašla. No možná to někdy vyzkouším z té kupované.
Přeji krásné a pohodové Vánoce všem svým laskavým čtenářům.
