Chcete rolničku zadarmo?

"Pani, co je dneska zadarmo?" povídá jedna pani druhý u stánku s horkou medovinou a svařákem. "Jo pani, dnes dostanete grátis leda tak pár po tlamě nebo nějakýho toho bacila, co jich je mraky třeba zrovna na tomdle

...pobryndaným stolku." odpoví ta druhá pani tý první.

Tak mají samozřejmě svým způsobem obě pravdu, jen mi tahle hořká slova nějak nezapadají do těch všech vůní sladkýho trdelníku, pečených klobás a jehličí, který se linou všude kolem jako na správným předvánočním trhu.

Mnohem radši bych poslouchala hovory na téma, že jedna z nich má už napečený pracny a kokosový řezy a dneska se pustí do těch včelích úlů. A druhá by pak třeba prohlásila, že Ládík letos konečně dostane ty pletený rukavice, co loni nestihla. Takovýhle předvánoční debaty mi voní mnohem více než konstatování, že všechno stojí za prd, protože nic není zadarmo.

Ale tak už to v dnešní době chodí. Vánoce nevánoce, život není žádný přeslazený marcipánový srdíčko, není čas a nálada na nějaký vanilkou pocukrovaný řečičky. Ve vzduchu je kromě pryskyřice z jehličí i stres, shon a únava. Jen pár minut předtím než jsem potkala ty dvě pani u svařáku, jsem vztekle zavrčela "no sorry" na chlápka v hořčicově žlutým hábitu, který na mě s úsměvem od ucha k uchu loudil "world peace donation for Dalaylama, pleeeease..." Vrhla jsem na něj nasupený pohled, čímž jsem ale vůbec nepřispěla k přívětivé vánoční atmosféře, natož ke světovýmu míru.

Moje chyba. Mohla jsem udělat dobrý skutek a neudělala. Místo toho si jako cvok omílám v hlavě seznam věcí, co ještě musím zařídit, který je delší než počet dnů, co zbývají do Vánoc. Ten pracně napsaný jsem samozřejmě zapomněla doma: dojít na poštu, linecká marmeláda, jo a ty piškoty do nepečenýho cukroví, ježiš a máme dost ořechů? musíme je naloupat, a hlavně tu marmeládu, cože to chtěl synovec za knížku? linecká...atd.

Za týden tady máme největší svátky v roce a já na TO vůbec nejsem připravená, nesmejčím, nemám napečeno, NESTÍIHÁM !!! Aspoň se snažím finišovat dárky, jo a hlavně nezapomenout, co mám ve svým sáhodlouhým seznamu: dojít na poštu...

Přesunu se z vánočních trhů do knihkupectví, mezitím si asi stošestnáckrát zopakuju lineckou marmeládu, snažím se tím vyplnit každou volnou pikosekundu, i když zrovna stojím u pokladny na zaplacení a prodavač mě už po druhé žádá, abych zadala PIN. "Jo aha, promiňte, zamyslela jsem se, mám toho moc", přiznávám kajícně.

"Jasně, chápu", přikyvuje s úsměvem. "Chcete k těm knihám rolničku zdarma?"

Trochu mě tím zaskočil. Přemýšlím, k čemu je dobrá taková rolnička zdarma a zase nezadám ten PIN. Koneckonců proč ne, co je dneska zadarmo, vzpomenu si na ty dvě pani u svařáku a přikývnu. Prodavač využije mé nepozornosti a domarkuje mi tam ještě dvacet devět korun, zřejmě za tu rolničku. Tázavě se na něj podívám a tak mi omluvně vysvětluje, že to není tak úplně zadarmo, ale ty peníze jdou do jedný nadace pro hendikepovaný lidi, který vyrábějí ty rolničky v chráněný dílně... Že to neřekl hned! "Dobrá, dejte mi tu rolničku", povídám a usměju se na něj.

"Přeju vám krásný den, ať stihnete všechno, co potřebujete a díky moc...", usměje se taky.

Dám si rolničku do kapsy, hezky mi tam cinká a já si dál omílám svůj seznam: dojít na poštu... a než dojdu k tý linecký marmeládě, napadne mne, že je dneska vlastně zadarmo spoustu věcí: dobrý úmysl, úsměv, milý slovo... Nic mne nestojí a přitom mají někdy cenu miliónu.

Přeju hezký zbytek adventní neděle a hlavně v klidu a s úsměvem. :))