Nebo i dvě? Mám na skladě kytkovanou, kostkovanou a nebo s medvídky - dle momentální nálady. Stačí si vybrat ten správný vzor a design. Teď vážně: venku je to fakt "vo ústa", takže není radno promenovat se jen tak nahoře bez...
Kde jsou ty doby, kdy jsem tvořila rukama? Normálka: pletla, háčkovala, šila či drhala (nemyslím "zdrhala", ale vytvářela ozdobné ornamenty z provázků, kdybyste to jako nepochopili) a zabývala se i dalšími rukodělnými pracemi. Jak je možné, že už na tyhle činnosti nemám několik posledních desítek let čas, náladu či trpělivost?
Dnes tak maximálně vlastnoručně opravím písemky, vytřu podlahu, evakuuji pavučinu i s jejím obyvatelem a asi tak po třech měsících si konečně přišiju to poutko u kabátu (no co no, stejně ho věším na ramínko, tak vo co de?) Jo a taky tu a tam cosi upeču. Ale to je tak vše, čím se můžu pochlubit. Žádná sláva.
Až teď. Okolnosti donutily mnohé vrátit se ke strojům (šicím) a k manuálním pracím. Tedy i já jsem nelenila a dle návodu na internetu (moje milá babička - švadlena se na mne, doufám, shovívavě dívala z nebe) jsem zhotovila několik slušivých (byť vyrobených ze starého povlečení a letních šortek) ústenek - neboli roušek.
Ta usměvavá slečna na videu sice tvrdila, že to zabere tak zhruba slabou půlhoďku, ale ta na rozdíl ode mne to měla pevně v malíku, takže jí šlo všechno raz dva. Musím přiznat, že mně to trvalo o poznání déle (asi tak hodinu a čtvrt jeden kus a ještě si to vynásobte čtyřmi) a málem jsem si do malíku vrazila jehlu, když jsem se snažila prošít jedno obzvláště kritické místo.
Ale víte, jak to bylo uklidňující? Samozřejmě, mohla jsem se místo toho intelektuálně povznášet online opravováním stohu slohových prací (Jak to že mám té práce na doma více než jindy ve škole?) nebo se mořit (původně jsem chtěla napsat tvořit) s výrobou pracovních listů a ukládat je do jakýchsi výukových počítačových aplikací, se kterými prostě neumím pracovat. Někteří studenti se mi přiznali, že oni také ne, což mne částečně uklidnilo.
A vidíte, já si tady klidně šiju, jako by se nechumelilo. Však ono se taky nechumelí. Naopak venku svítí sluníčko a všemi póry přírody se k nám dere jaro. A to šití má náhodou úžasné terapeutické a antistresové účinky. A navíc je to důležité. A jestli někdo v sámošce či v tramvaji bude štítivě uskakovat a pošklebovat se mému kytičkovanému výtvoru, tak mu s úsměvem řeknu (ten úsměv bohužel neuvidí): Pardón, a vy jste jako neslyšel/a, že venku se nechodí nahoře bez? No to jsou teda způsoby...
Asi kecám, nic takového neřeknu, nemám potřebu se hádat a poučovat nepoučitelné. Navíc věřím (či naivně doufám), že většina lidí je zodpovědná...
Tak a teď jdu ochutnat mrkvovou bábovku, tedy spíše drť, kterou včera upekly dcery někdy tak mezi patnáctou až pětatřicátou maturitní otázkou z češtiny, biologie, chemie nebo co se to zrovna učí.
Jejich výtvor radši fotit nebudu, i když chuťově není špatná, avšak se svými novými módními výstřelky se ráda pochlubím.
Taky tedy pečení, šití ale taky především žití zdar!
Přeji všem pevné zdraví a hlavně nervy. Tak zas někdy příště. :))
