Nedalo mi to. Šla jsem. Chtěla jsem vidět naživo chlapa, kterej baletí, když si vaří snídani a umí vyrobit neuvěřitelně uvěřitelný příběh z toho, že si dáma noblesního vzezření vyndá z kabelky nažehlený kapesníček a řekne...
"Tak ho pošli do prdele", nebo tak nějak. A kdyby snad do toho všeho ještě někde kýchla moucha, věřím, že by to kromě vulkanických erupcí na Novém Zélandu a zvonkohry v tibetským chrámu spustilo další řetězec asociací a dost možná by na toto téma vznikla nová povídka. Kdo ví.
Řeč je o včerejším autorském čtení blogera Marka Valička v kavárně Divadla pod Palmovkou. Kdo jsme tam byli, dost jsme se pobavili. Diváci vybuchovali smíchy při sugestivním čteném projevu autora a občasném zpřeházení stránek. Mnozí z dříve narozených se vždy zavrtěli na židlích, když uslyšeli z úst předčítajícího svoje vlastní vzpomínky typu: "hnědý punčocháče a flanelová košile" (uni domácí úbor dětí za socialismu) či "babička pečící cukroví posypaná moučným kokainem" (ta moje pro změnu pašovala přes hranice ´opium´ v podobě makového závinu) nebo "rybízový hovínka lezoucí z mlýnku na maso" (takovou tu tekutou rybízovou patlaninu jsem měla den co den ve škole k sváče). A pak lidi znovu vyprskli při neobvyklých slovních spojeních a metaforách (každý ať si vyhledá svoje oblíbené, nebudu zde vykrádat autorovy texty). V jeho podání i sprostý slovo zní slušně, koneckonců takoví bobři a kozy a jiná ´milá zvířátka´ přece patří k životu.
Nechci tady však oslavovat, blahořečit a pochlebovat jednomu autorovi, ráda bych touto cestou vyzdvihla i jiné zajímavé psavce, kteří vybočují z řady tím, že píší o obyčených věcech a lidech způsobem, že si čtenář řekne ´jo to sedí´. Škoda, že takových tu není víc uprostřed převážně politické a xenofobní žumpy a omílání stokrát přežvejkaných témat. Mezi tím vším se opravdu horko těžko hledá originál. To si snad radši přečtu nějakou pěknou knížku.
Naprosto neskonalý obdiv chovám k jednomu pra-pra- ´blogerovi´, Janu Nerudovi. Před pár dny jsem se dost natrápila s rozborem jeho knihy povídek a fejetonů zvaných Arabesky. Při prvním letmém čtení jsem si řekla: "ježiš, ten člověk byl snad magor, co to tam píše", po pár stránkách mi chvílemi docvaklo: "jo aha" a ke konci mi už došlo: "no jo, on byl asi génius". Škoda jen, že se narodil v blbý době. Mnozí současníci mu vytýkali, že dokáže "slátat fejeton o ničem a z ničeho" a doporučovali mu, aby se snad raději věnoval básním. Jiní ho zase kritizovali, proč píše tak pesimistický verše, jen ať hezky zůstane u novin, to je jeho parketa. Jo, literáti to mají těžký. Zvláště když programově píší o všednosti a obyčejných věcech, který jim náhodou cvrnkou do nosu. I když právě tyhle všední maličkosti tvoří většinu našeho života a bez nich to prostě nejde.
Když jsem pak jela z autorského čtení domů poloprázdným autobusem, dumala jsem, co by tak spisovatel napsal o tom, že se při jízdě v MHD ale vůbec nic nestalo. Tedy až na to, že chlápek naproti mě cosi žvejkal a patrně přemýšlel o tom, jestli mu jeho stará dneska večer dá nebo nedá, nebo jestli si nakonec dá jedno vychlazený, teda jestli mu ho mezitím nevypila, to by si to teda pěkně vypila. A pak se ohnal po mouše, která si jen tak klíďo lezla po skle. Taky už měla po šichtě. Dala si dnes pěkně do sosáku, když lítala z jedný smradlavý věci na druhou a přitom nasazovala holý život jak nejeden superhrdina v akčním filmu. Ale kromě toho se ale vůbec nic jinýho ani trochu nedělo, žádný vtipný hlášky, žádná životní moudra, žádné zvraty osudu. Tak to nevím, co by o tom napsal takový Marek Valiček. Kdo ví.
Každopádně díky za pěkný večer. Bylo to fajn. Takový duševně osvěžující.
