Balím kufry

Někdo se možná raduje: no konečně autorka přestane na blogu zabírat místo těmi svými plky o psech, zakomplexovaných ženách či nevychovaných puberťácích a podobných blbinách ve snaze dostat se na vrchol čtenářské popularity. Omyl.  

Balím kufry, ne snad protože bych vzdávala své ambice na Pulitzerovu či jinou literární cenu (stačila by mi klidně ´in memoriam´), ale po dlouhé době vyrážím dále než do Krkonoš. Jedu do světa, udělat přiměřeně velkou díru v rodinném rozpočtu a také doplnit si díry ve vzdělání.

Odjíždím na dva týdny do staré krásné Anglie. Díky Evropská Unie, že máš kromě různých slabin a chyb na kráse (jako třeba to s těmi uprchlíky, zákazem názvu ´tuzemský rum´ nebo jinými ujetými nařízeními), takové úžasné projekty jako Erasmus + , neboli studijní stipendijní program pro studenty a učitele. Toto není pochlebování, myslím to upřímně. Tak tedy fakt díky. Slibuji, že se budu snažit nově nabyté znalosti a zkušenosti zúročit, když už do mě někdo kromě rodičů a manžela investoval peníze.

Těším se jak malé dítě, což o to. Ale čeká mne něco, co totálně absolutně nesnáším – BALENÍ! Bohužel ne chlapů, ale kufru a jiných příručních zavazadel. Teď asi budu kálet do vlastního hnízda, ale jsem toho názoru, že když ženská balí kufry sama pro sebe (vybavit děti na letní tábor je proti tomu hračka – o jeden svršek míň či víc, na tom nesejde, stejně většinu věcí přivezou čistou) podobá se to závažností a komplikovaností strategickému plánování místního rozvoje nejmenované banánové republiky.

Jasně že znám takovou tu vymakanou poučku, že se má balit ´od hlavy k patě´ případně obráceně. No jo, ale já vždycky uvíznu hned na začátku, ať už to beru od vršku či spodku: Jaké boty? Ty elegantní nebo ty pohodlné? A co šampón, krém a milión dalších kosmetických propriet? Než se dostanu k trupu, propadám zoufalství, šílenství a hysterii. Zběsile vrším věci do kufru, abych je vzápětí vytahovala ven a házela tam jiné, vztekle vrčím na rodinu a odbývám večeře. Mezitím pětkrát kontroluji na internetu povětrnostní podmínky v dané lokalitě, studuji statistické odchylky a klimatické anomálie. Naprosto nechápu mužský způsob balení: trenky, pár triček, ponožky a holení a je vymalováno, totiž sbaleno.

Až překonám tohle martyrium, šestnáctihodinová cesta autobusem a následně vlakem mi už bude připadat jako hotová Havaj. Trošku mám obavy z toho vlaku, nikdy v životě jsem v Británii po železnici nejela. Jediné dostupné reálie o anglické železniční dopravě mám totiž načtené z detektivek od Agathy Christie a tam se, jako na potvoru, vždycky přihodila nějaká ta vražda (dvě či více). To asi není ta nejlepší průprava na cesty. No nic, kdo šťastně přežil jízdu s českými dráhami, musí být připraven na všechno.

So see you later and take care.

Bye