V téhle sámošce na vás koukaj jak na zločince, když se jen o deset vteřin zpozdíte a nepostoupíte si k volné kase. Přede mnou stojí starší paní s pojízdným chodítkem. Stěží loví peněženku jedinou volnou rukou. Fronta se zasekne...
...na několik nepodstatných minut. Přestože lidé za mnou očividně nemohou přehlédnout, že sotva stojící paní a její chodítko nelze nikudy obejít, začínají se ozývat neurvalé poznámky typu: "Kdo to tady zase, ksakru, zdržuje?", "Proč si nepostoupíte k další pokladně?", "No jo zase jedna..." a tak podobně.
Je mi dost stydno. Doufám, že to ta paní neslyšela. Možná, že ano, ale co mohla dělat? Měla se snad celé samoobsluze omlouvat: promiňte, že už nejsem mladá, nohy i ruce mi neslouží a nejde mi to tak rychle, jak bych chtěla?
Podobných situací vidíme dnes a denně nepočítaně. Chováme se někdy celkem dost neomaleně k lidem, kteří nemohou za to, že se narodili o několik desítek let dříve než my, že už mají ve svém věku jisté obtíže přejít svižně přes přechod před cinkající tramvají, neplést se do cesty věčně spěchajícímu davu, nezabírat mladým zamilovaným dvojicím místo na lavičkách, když se chtějí někde v soukromí posadit v parku, rozumět všem novým výmyslům jako jsou bankomaty, turnikety na čip, mobilní telefony a mohla bych vyjmenovávat další a další úskalí, kterým senioři každý den čelí.
Být starý a nemohoucí není v dnešní době zrovna "in". Je to něco, co překáží a vadí. Asi nejvíce těm, kteří si nepřipouštějí, že i je jednou čeká tato fáze života. Jejich klouby přestanou být pružné, zhorší se zrak a dost možná i sluch, dostaví se výpadky paměti. To co bylo dříve snadné a samozřejmé se stane obtížným: rychlá chůze, schody, orientace v prostoru...
To je realita, které se bohužel nevyhneme. Netvařme se, že budeme "for ever young", nevyčítejme stáří, až i na nás jednoho dne přijde, neodvracejme zraky, neschovávejme se před ním, nevzdorujme mu - stejně by to bylo houby platné. Stáří je věc přirozená a nemusí být vždy úplně ošklivá a nedůstojná.
Vzpomněla jsem si na svoji babičku, která se dožila osmdesáti devíti let. Je to už dvacet let, co není mezi námi, ale já ji mám stále před očima.
Pro mne byla taková babičkovsky milá a krásná. Měla snad milión vrásek, drobnou postavu, jemné bílé vlasy sčesané dozadu a přichycené vlásenkami, aby jí nepoletovaly ve větru. Její ruce plné modrých žilek uměly hladit i lehce plácnout, když jsme jako děti zlobily. Vykouzlily mramorovanou bábovku, báječný štrůdl a jiné nedělní moučníky. Upletly mi bezpočet svetrů a rukavic složitých vzorů, naučily i mne zápasit se štrykovacími jehlicemi. A když došlo na můj vzteklý brek, že mi to oko ne a ne nejde nahodit ani hladce ani obrace, ty úžasné ruce udělaly pár neuvěřitelných kmitů - šup sem, šup tam, podebrat, přehodit, ťuk a je to, přestaň se vztekat a zkus to znovu.
Vybavuju si, jak babička vždycky nosívala tak trochu bláznivé klobouky, kterým říkala "klóbrcy" nebo "tralaláky". Dělily se nejspíš podle tvaru - ty první byly s krempou elegantně připlácnutou k jedné straně a ty druhé bez krempy vypadaly jako "kastrůlky" obrácené dnem vzhůru. Kromě nezbytné pokrývky hlavy, si babička nepotrpěla na žádné výstřednosti, ale na její blůzce nikdy nesměla chybět brož, samozřejmě pokaždé jiná, a nevzpomínám si, že bych babičku někdy viděla bez kabelky s cvakací přezkou.
Kramařit v babiččině kabelce bylo samozřejmě přísně zakázáno, ale občas jsem dostala veledůležitý úkol něco v ní najít. Měla tam snad všechny možné poklady: háčkovanou rukavičku po tetě Libuši (její starší sestře), navoněné kapesníčky, látací bavlnku, jehlu s nití, zavírací špendlíky, utržené knoflíky, síťovku na nákup, dědečkovy náhradní brýle, hašlerky nebo větrové bonbóny a já nevím, co ještě.
Jako jediná z rodiny si pamatovala jména všech setřenic a bratranců, tet a prastrýců z dědečkovy rozvětvené rodiny snad až do třetího kolene. Podezírám ji, že se to tajně učila nazpaměť, protože dědeček ji neustále bombardoval dotazy, jak se jmenoval ten a tamta, když sestavoval náš rodinný rodokmen.Taky uměla vyprávět stovky příběhů, co sama zažila nebo co všechno přečetla v dobách, kdy ještě nepotřebovala ke čtení speciální lupu. Pamatovala si, co se stalo před sedmdesáti lety, jako by to bylo včera.
Až mně bude osmdesát, přála bych si, aby se lidé kolem na mne nemračili a měli se mnou trochu trpělivosti. Taky chci vyprávět svým vnoučatům (mohlo by jim být tou dobou tak kolem dvaceti), jak to chodilo dříve v dobách mého mládí. Bylo by fajn, kdyby je to aspoň trochu zajímalo. A abych byla stylová babička, nejspíš si taky pořídím nějaký ten apartní klóbrc nebo aspoň tralalák a mohla bych vytáhnout tu brož, co jsem si schovala na památku po babičce.
Říkala jsem jí "princezna s perlou", protože když jsem byla malá holka, babička mi vyprávěla, že na té broži je zakletá princezna se stříbrnými vlasy a perlou na hlavě a ta prý je kouzelná. Možná. Až budu mít bílé vlasy sčesané dozadu a přichycené vlásenkami, aby mi nepoletovaly ve větru, dám jí nějaké svojí vnučce nebo vnoučkovi.
Možná. Pokud mi někdy bude osmdesát... :))
