Anděla se ráda dívala na katastrofický filmy. Tedy Hollywoodský doják Titanik neviděla ani jednou, ale tu scénu, jak Jack prosí Rose "Slib mi, že přežiješ...", těsně předtím než naposled vydechne a pak zmizí v hlubinách oceánu,...
...si často přehrávala na YouTube znovu a znovu. Ani ne tak kvůli Leonardovi Di Capriovi, ale ta představa ledové vody a naprosté beznaděje, když pronášel svá poslední slova tváří v tvář krásné dívce, ji zároveň děsila i dojímala.
Andělu taky nadmíru fascinovaly statistické údaje. Vystřihovala si z novin články o různých katastrofách, pídila se po údajích o letadlech zřícených kdesi v džungli, zapisovala si, jaké byly příčiny neštěstí, kolik obětí nepřežilo a kdo se zázrakem zachránil. Svého milovaného černého kocoura dokonce pojmenovala po slavné záoceánské lodi.
Kocourek Titanic si rád hověl v křesle v obýváku a když mu Anděla podrobně vyprávěla, co se stalo oné osudné noci 14. dubna 1912, tvářil se, že se zaujetím poslouchá. Shodou okolností to byl den jeho narozenin, takže vždy dostal nějaký výjimečný pamlsek a to pak nejen poslouchal, ale i spokojeně předl a nikterak ho nevyvedla z rovnováhy otřesná fakta: " Ve 23:40 narazila luxusní loď plující rychlostí 21 - 22 uzlů do mohutného ledovce, který způsobil 3 metry nad úrovní kýlu zhruba 90 metrovou trhlinu... Více než 1500 pasažérů zahynulo. Přežilo pouze 706 lidí..."
Proč Andělu tolik přitahovaly takové hrůzy? Bůh ví. Snad proto, že její život tak trochu připomínal katastrofický scénář. Možná se jen chtěla ujistit, že na tom vlastně není až tak zle. Co znamenají její životní krize proti takovým sesuvům půdy v Číně nebo zemětřesení někde v Portoriku?
Jsou to jen malichernosti, ze kterých se dříve nebo později musí stejně oklepat a žít dál, jako by se nic nestalo. O tom, že přežít se dá leccos, by mohla vyprávět: nevěrný manžel, syn alkoholik, příšerná tchýně, rozvod, exekuce nebo sáhodlouhý seznam výčitek, čím vším údajně zkazila život dospělé dceři.
To ona svým rodičům, budiž jim země lehká, nikdy nic nevyčítala. Snad jen to, že jí dali to děsný křestní jméno. A to ještě vyvdala příšerný příjmení - vzala si pana Šťastného, jaká ironie osudu.
Se svým andělským jménem si užila až až od útlého mládí. Ani trochu totiž nepřipomínala to křehké a bělostné nebeské stvoření. Byla poněkud hromotlucké postavy a někdy v osmé třídě o dvě hlavy přerostla všechny ostatní holky a dokonce i některé kluky. Na mikulášské besídce nikdy neztvárňovala tu něžnou postavu s křídly, ač by na ni už podle svého jména měla nárok. Vždycky se musela spokojit s umouněným čertem.
Ale vem to čert. O kluky, kupodivu, neměla nikdy nouzi. I přes svou vysokou mohutnou postavu se jim líbila. Mohla jich mít deset na každém prstě, tak proč si vybrala zrovna toho svýho Míru? To dodnes nepochopí.
Když jí ztroskotalo manželství, pořád si ještě říkala, že může být hůř. Bohužel měla pravdu: syn se chytil podivný partičky, tu a tam doma zmizely nějaký peníze nebo cennosti po Anděliných rodičích, do práce se moc nehrnul, zato v hospodě byl pečený vařený. Neustále se ptala sama sebe, kde se stala chyba. Situaci jí náležitě vysvětlila dospívající dcera: "Za všechno můžeš ty!"
Anděla se upnula na práci a pár přátel, kteří jí zbyli po všech těch životních peripetiích. Třeba bude líp, utěšovala se. Přátelé jsou můj záchranný člun, ještě jsem přeci úplně neztroskotala.
Další rána z čistého nebe přišla na konci listopadu: po dvaceti letech poctivé práce vedoucí účetní (na čísla byla Anděla vždycky machr!) jí nové vedení naznačilo, že už pro ni od února (údajně kvůli reorganizaci) nebude v podniku místo. Místo vánočních dárků tedy začala shánět nové místo.
Obvolala všechny známé, zkusila pár inzerátů a zjistila, že jí tak trochu teče do bot: kdo jí asi tak vezme, až si přečte v životopise její věk? Možná by mohla dělat v samoobsluze u pokladny nebo jí kdosi radil, aby se přeptala v Pohřebních službách, tam prý berou lidi nad padesát.
To jsou teda vyhlídky! Nějak ji přešel i její obvyklý černý humor.
Zatímco se ostatní ladili do adventní nálady, Anděla neměla ani pomyšlení na nadcházející svátky. Už jí ani nebavilo předčítat Titanicovi před spaním příběh o srážce s ledovcem a následném ztroskotání. Ona sama si připadala jako ztroskotanec po srážce s realitou.
5. prosince každý rok chodívala navštívit svou sestřenici a její početnou rodinu, tentokrát se však vymluvila, že toho má moc. Měla toho opravdu dost. Všeho. Vracela se z práce dříve než obvykle, stejně to tam bylo jako vždy na draka. Jela dolů po poloprázdném eskalátoru v metru, v protějším směru jí míjeli Mikulášové a čerti. Napadlo ji, že kdyby byla andělem, život by byl mnohem jednodušší. Roztáhla by křídla a...
Vůbec si nevybavovala, co se stalo. Jenom jí utkvělo, že se nad ní skláněl nějaký hrozitánský čert a sprostě nadával, pak jela houkající sanitkou a najednou byla v nemocnici. Pak zase dlouho nic, jen tma a nejasné hlasy jako by odkudsi z dálky.
Probudila se na nemocničním lůžku. Nemohla se pohnout, protože páteř, ruce a nohy měla v sádrovém krunýři. Zachytila pohled vážných ale sympatických modrých očí. Modrých jako oceán nebo jako nebe.
"Mám Vám vyjmenovat, co všechno máte zlomeného nebo se spokojíte s konstatováním, že hlava a mozek zůstaly bez zranění?" vlídně se jí zeptal ten modrooký chlápek v bílém plášti. "Měla jste veliké štěstí, že to dopadlo takhle. To asi nad Vámi stál nějaký anděl strážný... No jo vlastně, když se jmenujete Anděla Štastná..."
To ten anděl musel být úplně padlý na hlavu, pomyslela si Anděla. Co ho to napadlo mne zachraňovat?
"Vybavujete si, jak se to stalo?", ptal se dál neodbytně Modrooký.
Přece mu nebudu vyprávět, že jsem si na chvíli myslela, že mám křídla. To by mne hned štandopede přeložili na jiný oddělení. Andělu v té chvíli nenapadlo lepší vysvětlení a tak s obtížemi ze sebe vysoukala: "Chtěla jsem si vyzkoušet volný pád..." (Hm, tím jsem si asi taky moc nepomohla, napadlo ji posléze).
"Aha", řekl vážně Modrooký a něco si zapsal do tlustého notesu. "O tom bychom si měli důkladněji promluvit příště. Teď už musím jít na dětské oddělení." Prohrábl si šedivé vousy a měl se k odchodu. "Vlastně ještě něco...", otočil se zpátky. "Tady mi něco ve dveřích vrazila do ruky jakási mladá slečna, prý Vaše dcera. Ani nechtěla vědět, jak Vám je..." Ukázal jí síťku s pomeranči.
Trochu absurdní situace, k čemu by jí asi byly, když tu leží nehybně jako nějaký sádrový sousoší?
"Děkuji, pane doktore, vemte je, prosím, s sebou na to dětské, když je dnes toho Mikuláše..."
Modrooký muž s šedým vousem v bílém plášti mlčky přikývnul. Vypadal úplně jako On, jen mu chyběla mitra a pozlacená berla.
Anděla osaměla. Tak to bychom měli, řekla si. Další nový poznatek: na hlavu padlá Anděla nemá křídla, její život se řítí rychlostí nejméně 50 uzlů za hodinu, všude samé nástrahy a ledovcová pole, ale někdo tam nahoře (určitě má blankytně modré oči) jí naléhavě prosí: "Slib mi, že přežiješ..."
Tak teda přežila...
------------------------------------------------------------------------------
Tenhle příběh je naprostá fikce, nezpodobňuji v něm ani sebe ani nikoho ze svých známých. Ale přiznejme si, může se stát komukoliv z nás. Mnozí z nás zažili nějaký ten volný pád přímo po tlamě nebo alespoň pořádné vymáznutí na náledí. Nechci vymýšlet nějaký nepravděpodobný happy end a tak nechávám příběh otevřený - domyslete si ho sami, jak chcete.
P. S.: Vzpomněla jsem si na jednu krásnou písničku od úžasné zpěvačky, která uměla svým hlasem pohladit po duši a proniknout až k srdci. Právě 7. prosince je tomu už bohužel třináct let, co opustila navždy náš pozemský svět.
