Každý rok touto dobou se mě zmocňuje panika, občas mám třas v kolenou, tik v pravém koutku úst, často skřípu zuby a jsem nadmíru vznětlivá. Jsou to typické příznaky předvánočního stresu. No co, to má konec konců kdekdo. Jenže já jsem si navíc diagnostikovala jeden méně běžný typ alergie: na vlezlé reklamy vyzývající co všechno mám nakoupit k Ježíškovi (už na ten výraz „K“ Ježíškovi jsem alergická!), nevkusně přeplácanou vánoční výzdobu, plastové jesličky a Santa Klause, rapové a heavy metalové verze Jingle Bells či tklivé soulové vibrato Siiiiiiiiiiiiiiiiiiiilent Niiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiight!
A je to venku! Prosím vás, ještě si neodplivujte, co jsem to za zvrhlíka a vyděděnce normální slušné společnosti, dejte mi šanci uvést věci na pravou míru. Se mnou se to má totiž takhle, abych upřesnila svou diagnózu - mám totální averzi k té podobě vánoc, jaká je mi vnucována médii, maloobchodními či velkoobchodními sítěmi, které se mě mermomocí snaží vlákat do svých sítí.
Ode mne, spotřebitele, se zhruba od poloviny září očekává, že se nechám na každém kroku přesvědčit, že trh přesně ví, po čem budou prahnout (a absolutně bez toho nebudou moci žít) moji blízcí, že budu nakupovat jak o život věci, které vlastně vůbec nepotřebuji, vyházím všechny staré spotřebiče, které jsou ´out´, protože já přece chci být ´in´. A nakonec naplním své sýpky (rozuměj špajz a lednici) tunou jídla a pití a pak se budu o svátcích nezřízeně přejídat, opíjet a do bezvědomí se dívat na televizi, protože všechny kanály se ostošest snaží umlátit své diváky bohatou programovou nadílkou.
No dobrá, před tím vším se dá ještě nějak prchnout, například můžu chodit nakupovat v neděli ráno, televizi uložit na půdu a autosugescí se naučit vytěsnit všechny vizuální a sluchové vjemy s klíčovým slovem ´vánoce´. To poslední se mi bohužel moc nedaří, protože po té co prosvištím nákupní centrum, odškrtám položky na svém seznamu a pádím domů, než se začnou rojit davy lidí, si všimnu ´nevinné´ reklamní upoutávky na akci ´Vánoční hovory se sněhulákem´ a začínám se kácet k zemi. Cílovou skupinou těchto ´Hovorů´ jsou zjevně děti a peněženky rodičů, ale já bych to neriskovala, zní mi to stejně šíleně jako třeba název filmu ´Santa je úchyl´.
Tak dost! Bráním se každý rok (většinou marně). Mou představu o vánocích mi nikdo rozvracet nebude! Letos se rozhodně nenechám zmanipulovat reklamní masáží a statistickými průzkumy, jak Češi tráví vánoce, co nakupují, za kolik a podobně (jak naivní!). Nemusí se mi to líbit, mohu s tím i nesouhlasit, jít si stěžovat, držet protestní hladovku (to by mé váze jedině prospělo), ale to je tak jediné, co proti tomu mohu dělat. Nebylo by pro mne nakonec jednodušší o vánocích zmizet někam na opuštěný ostrov a tam počkat, až se to všechno přežene? Ale to by mi zoufale chyběla rodina, to nejcennější na vánocích pro mě je, že jsme spolu.
Naštěstí moje rodina je v celku rozumná, zatím tiše toleruje moji podivnou ´alergii´ na komerčně pojaté vánoce. Společně předstíráme, že vlastně o nic nejde, hlavně v klidu bez zbytečného vyšilování. Ignorujeme fakt, že je jednadvacáté století a že si můžeme na internetu najít firmu, která nám obstará ´vánoce na klíč´. Jednou či dvakrát kliknout a je po starostech. Díky nemáme zájem, tohle už totiž nejsou vánoce, ale byznys.
U nás doma neslavíme svátky v bombastickém stylu. Prostě méně je někdy více. Naše dárky nejsou nijak přehnané, ale přiměřené (ani Ježíšek nedostával ke svým narozeninám bůhví co). Na Štědrý den (zřejmě z pudu sebezáchovy) téměř nesledujeme televizi, no tak sem tam nějaký neokoukaný film samozřejmě ano. Navařeno máme už z předchozího dne, takže tradičně vyrážíme ven do ZOO s notnou zásobou cukroví k svačině, horkého čaje a rumu pro dospělé. Sice neuvidíme zlaté prasátko, ale takový nosorožec, zavile vyjící vlci, nebo plivající velbloud jsou taky dost dobrý.
Pokaždé se lehce pohádáme, jaké zvířátko tentokrát ´adoptujeme´. Před lety si děti smrtelně vážně myslely, že si toho adoptovaného sirotka prostě vezmeme s sebou domů. Tenkrát byl zrovna v kurzu člunozobec africký – zvítězil argument: „když on je tak krásně ošklivý“. Museli jsme zklamané děti pracně přesvědčovat, že vyrábět doma v činžáku umělou bažinu (přirozené prostředí brodivých ptáků) by se asi nesetkalo s pozitivním ohlasem u sousedů pod námi. „Tak aspoň hrošíka liberijského“, žadonily děti. Ten by se, pro změnu (naštěstí), nevešel do vany.
Děti mezitím poněkud povyrostly, nicméně rodinná tradice zůstala zachována. Letos zřejmě vyhraje na body mravenečník: „když on má tak krásně dlouhý čumák a takový pidi očička“. Já mu zcela určitě dám svůj hlas, mám k tomu i jisté zištné důvody: třeba bychom ho za drobný úplatek vedení ZOO mohli na jaře pozvat k nám na oběd (sorry mravenci, tohle je fakt poslední varování, běžte se rojit někam jinam!)
Pokud na vás nezbude mravenečník, nezoufejte. Pražská ZOO nabízí více než sto zvířecích sirotků. Nicméně, ať už vánoce prožijete jakkoliv, hlavně je přežijte ve zdraví a v klidu. Držte se po vzoru ´Stopařova průvodce po galaxii´ zásady: „Don´t panic!“
Tak tedy…….No, však vy víte co….
