Přišla si nás očíhnout hned první večer. Malá, šedivá, životem zřejmě dost protřelá a otloukaná - chybělo jí jedno oko a její srst zřetelně nesla stopy nejedné rvačky. Pohodlně se natáhla do křesílka na verandě a čekala, co bude.
Měli jsme spoustu práce s vybalováním a taky jsme se cítili po cestě dost utrmácení, takže nebyla nálada na seznamovací večírek. To jí zřejmě moc nerozhodilo, odpustila nám tuto drobnou nezdvořilost a hned druhý den brzo ráno nám dovolila, abychom svůj prohřešek napravili.
Bylo asi tak půl sedmé. Všichni kromě mě ještě spali. Šla jsem si číst na verandu, takhle po ránu tam bude příjemně. Za hodinu nebo za dvě začne pražit slunce, za chvíli vzbudím ostatní a hurá na pláž k moři, než se vyrojí mraky lidí na dovolené a všude bude hlava na hlavě.
Zatvářila se, že už mne dávno očekává. Mrkla na mne přívětivě svým jedním okem a naznačila, že se mohu posadit do vedlejšího křesílka. Pak se mi uvelebila u nohou a jemně mne hladila svým ocáskem na lýtkách. Nebyla to žádná kočičí krasavice, ale v jejím přítulném chování bylo cosi naprosto neodolatelného a odzbrojujícího. Po chvíli mne jemným mňouknutím upozornila, že by už mohla být snídaně. Pro dnešek by klidně stačilo mléko a co dům dá.
Přes den měla svůj vlastní program, takže nám dala volno na využití času podle našich vlastních představ: koupání, procházky po okolí, polední siesta, odpolední koupání a podobně. Večer přišla zkontrolovat, jestli jsou všichni na svém místě a co bude k večeři. Teď už poznala i zbývající členy rodiny, takže svou přízeň spravedlivě rozdělila mezi čtyři lidi - dva dospěláky a dvě děti.
Dostala jméno Linda, podle jedné naší oblíbené dětské knížky. Netvářila se, že by měla nějaké námitky, hlavně když bude zajištěn pravidelný přísun potravy. Hned třetí den jsme tak nějak automaticky zařadili na nákupní lístek, kromě jiných potřebných položek, kočičí granule. Snad jí tyhle budou chutnat, tápali jsme při výběru v regálu s kočičími lahůdkami.
Čtvrtý den se kolem našeho apartmánu ochomýtal vypasený rezavý kocour. Prohlížel si obezřetně okolí, změřil si nás od hlavy k patě a cosi si zamručel pod vousy. Hm, divný patron. Budil jakýsi zvláštní respekt - ´naše´ šedivá kočka se před ním schovala a objevila se opět na scéně, až když odešel. Co to mělo ksakru znamenat? Jen aby se k nám od zítřka nenastěhoval! Už jsme si vzali na starost Lindu, nemůžeme přece opečovávat všechny toulavé kočky v Bašce a přilehlých chorvatských letoviscích!
Následující ráno jsem se jako obvykle přivítala s Lindou, usedla k rozečtené knížce a nastavila své nohy k jemné kočičí masáži. V koutě zahrady něco nesměle zakňouralo. Na obzoru se objevila další čičina, zrzavá jako ten vypasený macek včera ale mnohem menší, tedy nepochybně kočičí dáma. Teď mi to docvaklo! Ten kocour ze včerejška působí na ostrově jako ubytovací agent bezprizorních koček. Rozhodně na to vypadal! Šel si obhlídnout nové ubytovací kapacity a když inspekce dopadla dobře, poslal k nám další nájemnici.
Nová zrzka se nerozpakovala podělit se s Lindou o příděl jídla, ale na rozdíl od ní byla studený čumák, nikoho si nepustila k tělu. Pro dobrotu na žebrotu. Trnuli jsme, aby se v místní kočičí komunitě brzy nerozkřiklo, že tady jsou hodní a pohostinní návštěvníci, kteří nepřibouchnou dveře žádné němé tváři. Ubytovací agent měl naštěstí zřejmě jiné zástoje.
Nastal den odjezdu.
Co bude s Lindou? Ptaly se děti posmutněle. Můžeme si ji vzít k sobě domů? Zvážili jsme všechna pro a proti. Kupodivu, Linda za nás ten problém vyřešila sama.
Zřejmě nemá ráda loučení. Poslední den se vůbec neukázala. Dost možná, že se šla poohlédnout po jiné rodině, kterou následující týden hodlá adoptovat za svou vlastní. Umí v tom chodit, mrška.
