My všichni školou postižení si dnes zhluboka oddychneme, že deset měsíců úmorné lopoty (kdo mi těch sto roků vrátí?) vystřídá pár týdnů odpočinku bez stresů, rukou od křídy, zvyšování hlasu, ponocování nad opravováním písemek,...
...přesvědčování sám sebe: Má to ještě vůbec cenu? Nebylo by méně vyčerpávající rubat uhlí? Nenašlo by se někde teplé, slušně placené místečko skladníka ve šroubárně? Tomu je hej, přerovná pár krabic šroubků a matic, přečte si Vergilia v originálu a má padla...
Být kantorem je tak trochu diagnóza. Učitelé nedělají tuhle profesi s vidinou vysoké prestiže a výdělku, ale spíše z přesvědčení. Ale jinak jsou to celkem (většinou) i normální lidé. Prostě jen dělají svou práci jako každý jiný. Ani nečekají ovace jako herci na konci představení, i když tu a tam slůvka díků a vděku (je-li za co) potěší a zahřejí. Na rozdíl od zubařů také počítají s tím, že si na ně někdo bude otvírat pusu s potěšením a gustem. Jsou na to školeni. Pokud nechtějí zratit nervy, tvář a důstojnost, musí se naučit být občas diplomati. Žák XY není úplně hloupý či méně nadaný, prostě jeho výsledky dle daných kritérií hodnocení vykazují nižší hodnoty, než je průměr. Není líný a nezodpovědný, jen má jisté slabiny a ne zcela pozitivní přístup při plnění zadaných úkolů, atd.
Ti co stojí na opačné straně barikády - rodiče, děti a přátelé školy (ukažte mi, kteří to jsou) to taky v průběhu školního roku nemají zrovna lehký. Den co den jsou, zejména u těch hůře prospívajících, na programu nekonečné nic neřešící debaty: Proč tam musím chodit? Chceš snad skončit u lopaty? Proč se musím učit zrovna tohle? Protože proto! Já tam nechci! Co z tebe bude, když neuděláš ani tu maturýdu? A ty jsi snad chodil/a do školy rád/a? Ale to víš, ... my jsme tenkrát neměli na výběr, ale nakonec jsme to nějak přežili...
Tak tedy dnes je den závěrečného zúčtování. Doma nastane uznalé poplácávání po rameni, radostné jásání a nebo taky budou lítat facky a práskat dveře. Ale koho bude za pár let zajímat, co měl Pepíček z matiky či zeměpisu, a proč Maruška nemůže mít lepší známku z tělocviku než trojku? Ruku na srdce, co jste měli na tom kusu papíru zvaném vysvědčení vy, mámy a tátové?
Ano, tahle otázka padla i u nás, když jsme tuhle s dcerami diskutovali o studiu. Řekla jsem jim úplně na rovinu, že mám jisté pochybnosti o zákonech genetiky. Nechápu, jak se to přihodilo, že už několik let po sobě nosí domů samé jedničky, dokonce i na střední škole. Já v tom prsty rozhodně nemám a manžel také ne. A že by se od rána do večera samy od sebe šprtaly, tak z toho je nepodezírám.
Musela jsem s pravdou ven, když na mě s údivem koukaly, o čem to jako mluvím. Já jsem totiž nikdy v životě samé jedničky neměla. Fakt. Tak a je to venku. Skandál je odhalen...:(
Nastalo trapné ticho a pak se mne šokované dcery zeptaly: "A to jako můžeš bejt úča?"
No stávají se i horší věci. Takový Einstein prý taky nebyl zrovna lumen, škola ho nebavila, dokonce snad i propadal, jak tvrdí různé populární fámy. Však také všem časem ukázal, že všechno je relativní.
O těch známkách to teda vážně v životě není. Každý umí něco jiného. Někdo si pamatuje do posledního detailu, kdy a jak probíhala bitva u Jerez de la Frontera a někdo jiný zase neumí šplhat po laně, nedá dohromady rovnici o dvou a více neznámých, plete si Bajkal s Balatonem a neví, kolik nohou má mravenec. No a co? Kdo z nás je dokonalý?
Tak teda teď si dám na pár týdnů od těch zpropadených rovnic voraz, Bajkal a Balaton si najdu v mapě, až potkám v lese mravence, můžu mu ty nožičky přepočítat a ke šplhu na laně mne už nikdy nikdo nedonutí a basta!
Přeji všem příjemné a pohodové léto! :))
