Snad v každé rodině existuje takzvaný "putovní dar". Někdo vás obdaruje čímsi, co se vám úplně nehodí, ale na první pohled vyloženě neuráží. Vy se sice na ten dar-nedar tváříte poněkud rozpačitě, ale slušně poděkujete a v duchu...
...už spřádáte plány, komu byste eventuálně tu věc předali a přitom se vyhnuli nebezpečí, že třeba nový vlastník háčkované dečky pod hrnec, obrazu senoseče nebo květovaného čajového servisu, vám to za čas vrátí i s úroky (například v podobě porcelánového sousoší Mikuláše a čerta).
Dobrá strategie je vzít si ten předmět s sebou na návštěvu k příbuzným či známým, samozřejmě ne těm, kteří vás původně obdarovali, a tam vychvalovat jeho úžasné vlastnosti jako například: "ta solární lampa vyzařuje takovou zvláštní pozitivní energii, prý to má blahodárný vliv na trávení, záněty horních dýchacích cest, nespavost, stres.... atd. atd. (nehodící se škrtněte). No a my už doma jednu takovou shodou okolností máme a tak jsme si říkali že....".
Neboli, snažíte se své hostitele přesvědčit o tom, že přesně takovou věc už dávno potřebovali a teď se jim naskýtá vzácná příležitost ji získat. Oni se sice vehementně brání takovou laskavost od vás přijmout a tak se chvíli handrkujete a vzájemně si vyměňujete různé zdvořilostní fráze typu: "ale to jste si opravdu neměli dělat škodu, to vážně nemůžeme..." nebo "já myslím, že by se ten obrázek tak hezky hodil sem nad krb, co myslíš Karle? " a tak podobně.
Další možností je tu věc, kterou vaši známí (ač neradi) tak zdvořile a se zarmouceným výrazem ve tváři odmítli, v jejich domácnosti jakoby "zapomenout". Při každé jejich upomínce, že už několik týdnů, měsíců či let se v jejich skříni vyskytuje jakýsi přebytečný ionizátor vzduchu, plašítko na ptáky, případně samospalovací pás na špeky v kritických partiích, pak mávnete velkoryse rukou a odpovíte: "ale to vůbec nespěchá, klidně si to nechte zatím u sebe..."
Někdy "dočasní" majitelé putovního daru přeci jen najdou pro nechtěnou věc nějaké užitečné uplatnění. V tom ujetým svetru s jeleny až z daleké Aljašky, co tady předloni zapomněl strýc Milan, se na podzim výborně hrabe listí a obrací kompost, je tak hezky teplý a soused přes plot dá vždycky k dobru hned několik vtipů o jelenech a paroží... A v tý ohřívací termoláhvi, co sice neohřívá ani neudrží stálou teplotu déle než pět minut, se dá bezvadně namíchat a uchovávat roztok na hubení slimáků.
No jo, ale co si počít s věcmi od anonymních dárců, například svatebními dary? Jeden takový, respektive dvě takové sady skleniček s oušky určenými na vídeňskou kávu, na mne už skoro dvacet let smutně koukají z nejhořejší police ve špajzu. Na dvě nerozbalené nikdy nepoužité krabice už pomalu dvě dekády sedá prach a já nemám sílu je vyhodit, v Armádě Spásy ani Červeném kříži je nechtěli a co tedy s nimi, když kuchyňská linka přetéká jinými sklenicemi s ouškem či bez?
Přece se nepomstím následující generaci, až se bude ženit a vdávat, že bych je "obšťastnila" něčím, co sama nepoužívám. Snad jedině ty sklenky udat v nějakým internetovým bazaru typu "věnuji zdarma za vlastní odvoz". Ale vidím to trochu bledě, protože už mě totiž předběhlo několik jiných inzerentů s podobnými nabídkami.
Někteří lidé si, zdá se, s putovními dary na rozdíl ode mne hlavu příliš nelámou, prostě je jako štafetu předají na další adrese. To pak může dojít k různým kuriózním situacím jako třeba, že se potkají na návštěvě dva lidé, kteří se nikdy dříve neviděli, ale něco je spojuje: "Podobnou ručně pletenou šálu jsem v roce ....... dostal k vánocům od jedné kolegyně a pak ji moje manželka dala pratetě Lídě a nebo snad né.......?"
Horkým kandidátem na putovní dárek roku 2016 se u nás letos patrně stane buď levandulový sirup, který ségra přinesla na Hod Boží k mámě s tím, že ho dostala od přátel z Francie, a že když se to naředí v poměru 1:15 s minerálkou a trochu se to dochutí citrónem, tak se to celkem dá i pít. (Nedá!) Nebo snad zvítězí další evergreen naší rodiny - domácí mirabelková marmeláda? Nic proti mirabelkám, ale víte, co to dalo práce zlikvidovat asi patnáct loňských sklenic téhle oranžové hmoty? Rodina se na mne dívá, jako bych usilovala o jejich životy, když se tu oranžovou přeslazenou patlaninu snažím propašovat alespoň do perníku nebo dýňové bábovky (k svíčkové se bohužel nehodí).
Letos jsme vyfasovali "jen" dvě sklenice a manžel už jednu z nich pro jistotu "zapomněl" pod pohovkou v obýváku u příbuzných. Jen aby tam na nás nepočkala do příští návštěvy! A co se týče toho levandulového sirupu, máma to vyřešila bez jakýchkoliv řečí kolem a zbytečných taktických manévrů. Před pár dny se u ní ségra na chvíli stavila a ona se s ní při loučení ve dveřích rozžehnala se slovy: "A nechceš si ten levandulovej sirup vzít zpátky? Přece to nevyleju..."
