Tyto imaginární příběhy budiž věnovány všem, kteří jsou permanentně v cuku letu, život se jim míhá před očima jako krajina za oknem rychlíku a vlastně by měli včas zatáhnout za záchrannou brzdu a přestoupit na nějakou klidnější...
...a pomalejší lokálku.
Příběh 1. - Nádražákova žena
Toho srpnového večera měla Alžběta dost vzteklou náladu. Přímo běsnila. Karel jí slíbíl (už asi po stopadesáté), že koupí ve Vimperku tu kobercovou pásku a hmoždinky a výjimečně přijde ze směny včas. Jako vždy jí napsal krátkou esemesku: Promiň, mám zpoždění.
Jaký zpoždění! Vlak ze Strakonic do Lenory, kterým jezdí denně do šichty, může mít zpoždění, ale ten její starej se jen furt na něco vymlouvá. Měl být doma už před dvěma hodinama! Kdoví, kde se zase zapomněl! Z Vimperka to má do Kubovky dvacet minut autem, a jestli zašel s klukama ze směny na jedno (no spíš na dvě až tři), tak mu jezdí lokálka v 16.10 a 17.10. Tak kde ksakru vězí?
Ona už dávno uvařila večeři, poklidila, vyprala, pověsila prádlo a teď se dala do kosení trávy. Kdyby ona měla třikrát týdně zpoždění, tak budou večer věčně o hladu a shnijou ve špíně... Ani ty králíky nenakrmí! Proč si jen nevzala Luďu, ten je doma vždycky na minutu přesně - taky je to výpravčí a ne jako její Karel, obyčejný drážní mistr.
Jak tak nadává a tříská vším, co jí příjde pod ruku, ozval se jí v kapse mikiny mobil. To volá Miládka, manželka Ludi, schválně se jí zeptá, jestli už je doma. No bodejť, kde by byl... Míla má však úplně roztřesený a ubrečený hlas:
"Už jsi to slyšela? Před Kubovkou se pětdesítka srazila s nákladním vlakem. Ten můj s ní jel domů. Vůbec nevím, co se děje. Všude jezdí samý sanitky a hasiči..."
To bylo poslední, čemu Alžběta rozuměla, pak už se z telefonu ozývaly jen srdceryvné vzlyky. V Alžbětě by se krve nedořezal, co když ten její Karel...
Začátkem prosince ho propustili z nemocnice, aspoň že bude na Vánoce doma. Někteří jiní dopadli mnohem hůře... Když na to Alžběta pomyslí, udělá se jí zle. Chudák Miládka! Její Karel se vlastně k tomu neštěstí nachomýtl úplně náhodou: chtěl tenkrát jet už čtyřdesítkou, aby byl doma včas, ale vzpomněl si na tu pitomou kobercovou pásku a hmoždinky, tak se pro ně vrátil do Vimperka a pak spěchal hned na další spoj. Doběhl ho jen tak tak...
Příběh 2. - Kapříkova zpověď
Kapřík Toník vyprávěl malému potěru o tom, jak se kdysi vypravil z rodného třeboňského rybníka do světa. Jednoho dne ho prostě rybáři chytili do podběráku a spolu s ostatními kapry a kapřicemi naložili do kádí.
Jupííí, radoval se Toník, kampak asi jedeme? Jestlipak uvidím moře? Toník byl ještě mladý a nezkušený kapr lysec, ale od starého strýčka sumce už vyslechl spoustu historek o světě a o jakémsi moři - to je prý takový hrozně velikánský rybník, jenže slaný. To bych chtěl vidět, zatoužil Toník.
No řeknu vám, vyprávěl vykulenému potěru, to cestování nebylo moc pohodlný. V kádi bylo těsno, šupina na šupině, až jsem z toho měl odřený ty svoje lysý záda. Jo a taky to dost drncalo, ten povoz nebo co. Někteří kamarádi z toho vypustili svou kapří dušičku. Přísahám při svý pravý ploutvi, že to nebyla žádná legrace.
A pak nás konečně vyložili z povozu a postavili kádě v jakémsi velkém městě, bylo tam hodně domů a lidí, tak myslím, že bylo velký. Na noc nás vždycky zakryli plachtou a pouštěli nám tam čerstvou vodu nějakou dlouhou hadicí, to asi kvůli vzduchu, ale stejně jsme všichni lapali po dechu.
Každý den chodily ke kádím spousty lidí a to si vždycky někoho z nás odnesli. Jak jsem jim záviděl! Určitě se pak s těmi svými novými lidmi podívali k moři a nebo někam jinam. Tedy některým kamarádům jsem ale vůbec nezáviděl. Ty vzal ten chlápek, co je vylovil z kádě, nějakým klackem po hlavě! Vůbec nechápu proč. A co se s nima dělo dál, to vám tady vyprávět nebudu, na to jste ještě moc malí.
Lovili hlavně šupináče, takže jsem měl strach, že se nakonec do toho světa ani nedostanu. Až jednoho dne přišli nějací velcí lidé se dvěma malými lidmi, takovým tím lidským potěrem co jim prý říkají děti. No a ty děti ukázaly zrovna na mě, že prý si mě chtějí odnýst domů. U nich doma mě vypustili do takové bílé věci plné vody a dali mi jméno Toník. Proti kádi to mělo určitou výhodu, že jsem si mohl zaplavat, ale chyběli mi kamarádi.
Ti malí lidé, totiž děti, se na mě pořád chodily dívat a chtěly si mě hladit po hřbetě. To jsem většinou pořádně máchnul ocasem a pěkně je pocákal. Nevím, jak dlouho jsem plaval v tý bílý věci, ale byla to už celkem nuda. A pak jednou přišli do tý místnosti s tou bílou věcí všichni ti lidi, velcí i malí. Ti velcí řekli svým dětem: "Tak rozlučte se s Toníkem, on od nás musí odjet".
Hurá, zaradoval jsem se, konečně vyrazím do světa! Ale ty malé děti strašně brečely - to vypadá tak, že jim tekla voda z očí, a křičely, že nechtějí, abych skončil na talíři jako ten kapr loni. Na jakým talíři? Tomu jsem nerozuměl. Nakonec mne ty malí lidi dali do nějaký dírovaný tašky a odnesli k řece. Zamával jsem jim na rozloučenou ploutvičkou a plaval jsem pryč.
Ani nechtějte vědět, čím vším jsem musel proplavat, málem jsem při tom leknul. Ale nelekejte se, milé rybičky, nakonec jsem doplaval až sem do našeho rybníka. No moře to sice není, ale na co bych si stěžoval. Kus světa jsem viděl a tak vám to tady vyprávím. Jen buďte hezky hodné, abyste i vy jednou mohly cestovat a nepřetáhl vás někdo po hlavě klackem...
Příběh 3. - Než dopeču druhou vánočku
Den před tím Štědrým je jako vždy hektický: musím se podívat za nemocnými rodiči, zařídit tohleto a támhleto, dokoupit různé drobnosti, uvařit brambory na salát, obrat rybí hlavy do polévky, poklidit, nakrájet, přetřídit, zabalit...
...Než dopeču druhou vánočku, snažím se přetřídit vlastní myšlenky. O čem ty Vánoce vlastně jsou? Naše děti už jsou dospělé, takže žádné jůůů a jééé se u stromečku (respektive ozdobených větví ve váze) konat nebude. Tedy nebude už tak roztomile dětské a bezelstné. Posedíme s rodinou, popovídáme si. Možná si k vánočnímu menu dáme nějakou písničku nebo pohádku, i když už jsme všichni velcí.
Zavzpomínáme na ty, kteří už nejsou mezi námi. Jak jsme s nimi slavívali Vánoce v dobách, kdy Ježíšek chodil tak trochu ilegálně v závěsu za dědou Mrázem, pod stromečkem bylo méně drahých dárků, ale naše dětské oči zářily stejně jako hvězdy na nebi. Jo to byly časy, kdy se ještě Vánoce psaly s malým "v", ale pro mne měly mnohem větší význam než dnes.
Než dopeču druhou vánočku, Země se pootočí o malý kousek, na světě se narodí několik dětí, které ještě netuší, co jsou to Vánoce, zemře několik lidí, jejichž život hořel vyměřený čas a pak dohasl jako ta svíčka na adventním věnci... Než se vánočka zbarví hezky do hněda a provoní kuchyni, mám čas na přemýšlení o různých věcech...
Nevymysleli si náhodou lidé Vánoce, aby udělali radost druhým? Já vím, původně tyhle svátky souvisely i s jedním děťátkem, které se narodilo do naprosté chudoby, aby pak později v dospělosti rozdávalo bohatství: moudrosti, lásky, soucitu, porozumění...
Nejsem věřící, ale tohle původní poselství Vánoc se mi v tom všem lesku a přebytku dnešní doby nějak ztrácí. Chci se radovat i z malých ale důležitých věcí s těmi, na kterých mi záleží. Nepotřebuji k tomu tu velkolepou bombastičnost...
Jak se tak koukám, všechny tři příběhy, co mne tu napadly, jsou takové spíše smutno-veselé jako život sám...
Nevím, jaké máte Vánoce vy, jestli veselé či smutné, hektické či poklidné, hojné nebo skromné... Tak či tak, přeji vám, aby vám udělaly alespoň trochu radost. Na chvíli se zastavte, protože není kam spěchat. Užívejte každého dne...
Na závěr přidávám písničku, která se mi tak nějak k tomuhle zamyšlení hodí.
Tak zas někdy příště. :))
