„To víš, Lojzku, celej život je vo vztazích. I když je ti přes sedumdesát“, mudroval starý pán, říkejme mu třeba Ferda. Seděli na dřevěných lavicích u občerstvovacího stánku, před sebou dva panáky čiré tekutiny. Měli co zapíjet…
Míjeli jsme se asi tak před půlhodinou na hřbitově. Lojzek si nesl kytici žlutých chryzantém, Ferda šel jen tak na lehko. Zřejmě doprovodit kamaráda. No jo Dušičky, člověk si přijde zavzpomínat, trochu poklidit spadané listí z náhrobního kamene a v duchu popovídat s těmi, kdo už nejsou mezi námi. A pak si zajde na panáka nebo na kafe do stánku U Milušky.
Soustředěně míchám svoje kapučíno a k uším se mi občas donesou útržky rozhovoru. Nechci odposlouchávat, to mi připadá neslušné. Zaměřím místo toho svoji pozornost na malého pavoučka, co si staví síť na tyči obřího slunečníku s nápisem Coca Cola. Chudák malý, večer až zavřou tenhle krámek, sklapnou slunečník a jeho práce příjde vniveč.
Zatímco si ten nepatrný šestinohý tvoreček souká svoje vlákno, mě stydne kapučíno a dva staří pánové klábosí nad svou sklenkou o životě a smrti. Cestou domů si pak v hlavě spřádám tenhle příběh utkaný z chatrných nitek toho, co jsem tu a tam zaslechla a vyztužený tím, co jsem si s dovolením přimyslela:
„Prý to měla moc pěkný…“, řekl Ferda a zkoumavě se podíval skrze skleněnou štamprli. Tlustý sklo panáka vrhalo proti sluníčku světelná prasátka. Jedno mrklo i na mne.
„Kdo?“, ozve se po delší pauze nechápavě Lojzek.
„Přece Libuška, víš, od Jendy… ty jsi nedostal minulej tejden parte?“
„Jó Libuška!“, Lojzek přestane tápat v temnotách. „Ale zdrblo to Jeníka pořádně, co? To já takhle nevyváděl, když umřela moje stará. Slečno, doneste nám ještě jednoho frťana, do druhý nohy, jo?“, mávnul furiantsky rukou Lojzek a hodil zálibně očkem po mladé číšnici.
„Kočka“, dodal znalecky Ferda. „Jenomže už né pro nás“, pokýval hlavou posmutněle. Podíval se na dno prázdné skleničky. Kdepak do druhý nohy při jeho cukrovce i tohohle prvního panáka bude muset doma zatlouct, to by bylo zase řečí. Vlasta by mu vyčetla, že z ní chce za každou cenu udělat vdovu. No a co kdyby? Má snad on skončit jako starej opuštěněj vdovec? Kdo by mu vařil a vyhazoval děravý ponožky? A s kým by se obden hádal?
„No jo, ale nakonec tam přece musíme všichni“, poznamenal filozoficky.
„Cože?“, přiložil si ruku k uchu Lojzek. „Na mě musíš mluvit hlasitě a pomalu, víš, že už hůř slyším“.
„Ále to nic, jenom mě tak něco napadlo o Krchově, nic zajímavýho. O čem jsi to mluvil naposled?“
„O svý starý, ale to taky není nic zajímavýho. Pámbů jí dej věčnej klid“, dodal omluvně.
„Ale né, ještě před tím, já už si taky prd pamatuju“.
„No přece vo Jeníkovi, jak si to moc bere, když teďka jeho Libušku pohřbili“.
„Jó jasně, taková láska v jeho věku, jak z ňákýho toho romantickýho filmu od tý Pilčový jak to Vlasta vždycky sleduje“, řekl závistivě Ferda.
„Vod jaký Pelcový? Tu neznám…“, nechytá se Lojzek. „My jsme s Maruš koukali leda tak na tu Rosamundovou, ale já už si tak nic nepamatuju.“
„To asi že to nebyla jeho první žena. Nestrávili spolu štyrycet nebo padesát let, tak to z nich ještě úplně nevyprchalo…“, pokračoval Ferda v nakousnutým tématu.
„No jó, to bude asi tim. Myslím, že to měli spolu hezký těch pět let. Úplně jak mladý milenci…“
Tohle si Ferda nějak nedokázal představit. S Vlastou byli dohromady nějakých třiapadesát nebo dokonce čtyřiapadesát let. Ale kdy byli naposledy jako mladý milenci? No, i kdyby snad chtěl, tělo by nejspíš nespolupracovalo. Stáří se nedá vokecat. Ale ženský se mu líbí pořád, třeba tahle macatá číšnice. Taková pěkně do ruky, pomyslel si nemravně…
„Dědku, nekoukej tak na ni“, napomenul ho kamarád „sám si říkal, že to už není nic pro nás. Tobě by už doktor ani nepředepsal ty povzbuzující pilulky, dyť by to s tebou seklo…“
„No právě, ale podivat se snad ještě můžu, ne? Když už nic jinýho“, usmál se na číšnici. Možná že slyšela jeho poslední poznámku, ale nedala to na sobě znát. „Člověk si musí vážit každýho dne, kdy je proč usmívat se“, mudroval zase.
„Hele, víš, kde bych chtěl bejt pohřbenej?“, přerušil jeho metafyzický myšlenky Lojzek.
„To jsou teda náměty na hovor, já tady přemejšlím o lásce a tak a von na mě vytahuje Smrtku…“
„Dyť ty sám si začal s tim Krchovem. A já jsem právě taky přemejšlel vo lásce, sexu a těch věcech. Proto vo tom mluvim. Hele, až to se mnou jako půjde s kopce, tak nechci žádný hadičky a pípající přístroje a tak. Prostě šlus a nazdar. Mladejm už jsem napsal inštrukce, aby mě pak vysypali v Měsíčním údolí.“
„Proč zrovna tam?“
„Pamatuješ přece naši trampskou osadu? Tam jsme se s Maruš potkali… To byla fajn holka…“
„No jó Maruš, ta to měla taky hezký…“, řekl po chvíli mlčení Ferda.
„A jak to vlastně chceš ty?“, zeptal se Lojzek znenadání zadumaného kamaráda.
Ježiš to je hodin! Za chvíli mi jede autobus. Vyzunkla jsem spěšně kapučíno. Jenže teď už se nedozvím, jak to chce Ferda. Co se dá dělat, to pro mne zůstane navždy tajemstvím. Ohlédnu se směrem k hřbitovu. Tak ahoj babi a dědo. Tak zas někdy…
V autobuse jsem si znovu přehrávala rozhovor těch dvou starých kamarádů. No jo Dušičky, člověk si zavzpomíná na ty, co už mezi námi nejsou. Taky jste to měli hezký…. babi, dědo. Odešli jste pár let po sobě, skoro v devadesáti letech. Páni. Při obřadu kazatel četl vaši oblíbenou pasáž z Bible, přesně jak jste si to přáli… A teď jste zase spolu, jako před tím těch dlouhých pětapadesát let.
Jenom škoda, že už se spolu nikdy neobejmeme ani nezasmějeme… Tak zas někdy…
