Shon a stres, člověk myslí na několik věcí najednou. Koneckonců, celkem normální jev. No možná ne úplně ideální situace, když například stojíte u pokladny v plný sámošce a paní na vás vybafne: „Máte naši kartu?“ „Jo bezkontaktní.“
Na podobný mimoně je asi zvyklá, nadechne se a spustí verzi B pro méně chápavé zákazníky: „Máte naši zákaznickou kartu?“ Jo ták, bleskne mi hlavou a vnucuji jí plastovou legitimaci do Městské knihovny.
No tak jsem se překoukla, no – má taky červenou barvu. Na druhý pokus vytáhnu zákaznickou kartu a trapně zjistím, že se nacházím v úplně jiným obchodním řetězci.
Fronta za mnou houstne. Paní pokladní se zatváří, jako že se na tohle může vykašlat, ale zřejmě je na podobné tuponě odborně školená. Křečovitě se usměje a dá mi ještě poslední šanci. „A body sbíráte?“, vypálí od boku.
„Cože jaký body?“, zeptám se nechápavě a tím to u ní definitivně prohrávám na celé čáře.
Naposledy jsem totiž sbírala body na letním pionýrském táboře v celotáborový hře, ale to už je přeci jen poměrně dávno. To jsme měli takovou bodovací nástěnku v dřevěném přístřešku u jídelny. Kdepak tenkrát nějaký plastový kartičky s čipem! Každý měl přidělen jeden chlíveček v tabulce a tam mohl den za dnem sledovat, jak přibývá, respektive nepřibývá, barevný sloupec, tedy jeho bodový skóre.
Vzhledem tomu, že jsem měla minimální šanci nahrabat nějaký ty bodíky za disciplíny typu orientační běh, při kterém jsem vždy s přehledem zabloudila, nebo v takzvaných tábornických dovednostech (s pilou a sekerou si bohužel dodnes příliš nerozumím), musela jsem ty bodový ztráty dohnat za dobrovolné práce, např. loupání brambor nebo vymýšlení táborové kroniky. Na konci tábora se pak udílely ceny za celkové umístění v tabulce. Tuším, že mám doma diplom za druhé místo v aktivitě. Jestli ho najdu, ukážu ho svým dětem, aby viděly, jak aktivní mají matku.
Zatímco se tedy snažím učinit závažné životní rozhodnutí, jestli sbírám nebo nesbírám body, očividně mi narůstají ty mínusový: za zdržování, za to že nevlastním tu správnou kartičku, za to že se tak blbě ptám, k čemu mi jsou dobrý nějaký body. Jen málokdo by přehlédl, že za ně nabízejí nějakou úžasnou sadu nádobí, případně jakýsi plyšový figurky zpodobňující ovoce nebo zeleninu. Diplomy se tady neudělují. Škoda.
Když to tak zvážím, úžasného nádobí máme doma habaděj, už bychom měli nějaký vyházet, protože nejde pořádně zavírat kuchyňská linka. Jo a díky, plyšové hračky, až na ty nejoblíbenější mazlíky, jsme postupně rozdali známým nebo věnovali dětskému oddělení v nemocnici, když naše děti povyrostly. Takže na co bych asi tak potřebovala nějaký body?
Než najdu peněženku, která se přirozeným zákonem schválnosti nachází úplně na dně tašky, vysoukám ze sebe, že žádný body nechci, protože bábovkové formy a pečící plechy už mám v dostatečném množství. Další mínusové body pro mne. Jsem beznadějný případ.
Ne že bych úplně zavrhovala tuhle „bodovací hru“. Zákaznických kartiček už mám v peněžence bezpočet a občas na ně ulovím nějakou tu slevu, třeba až padesát korun (dokonce!), které pak marnotratně probendím za nějakou zbytečnost. Spíš už tak nějak k stáru postrádám takovou tu dravou soutěživost: být nejlepší, nejoblíbenější, nej…nej... já nevím co všechno. Takže sběratelka bodů ze mne asi na středně stará kolena nebude. Snažím se pouze nebýt sběratelkou trapasů, konfliktních situací, názorových střetů atd.
Nemám potřebu se podbízet ani zalíbit se všem. Úplně mi stačí být tak někde uprostřed, ale klidně i v koutku. Při psaní nekalkuluju, jo tohle určitě zabere, to bych v životě nenapsala ani řádku, což by mne mrzelo, protože já si odjakživa mnohem radši vymýšlím, než abych běhala (des)orientační závody po lese nebo si řezala a sekala prsty rozličným nářadím.
Na papír či monitor samozřejmě nemůžu vykydnout první pitomost, která mne napadne. Řídím se zásadou HNÚK: „hlavně neplácat úplný kraviny“, který by se mohly někoho dotknout nebo ranit. Toliko na závěr vysvětlení, proč jsem smazala předchozí blog (a nejen ten). Nejde tady o body, ale o pocit, že některý přešlapy se dají napravit.
Všechny bohužel ne.
