Z deníku učitelky základní školy 1

Chybí Vám adrenalin? Běžte učit! Rozhodně doporučuji! Přicházím s deníkem ze života, který to potvrzuje.

„Pančitelko! Skočím!” Zvedla jsem hlavu. Ve výšce asi šesti metrů, u stropu tělocvičny, stál na poslední příčce žebříku nad šplhacími lany můj propadlý třináctiletý páťák a vypadal, že se rozhodl získat nějaký ten respekt přesným dopadem do jedné ze dvou žíněnek umístěných pod lany. Stačil moment. Vylezl během chvilky, kdy jsem se snažila zabránit bitce mezi dvěma Romy, kteří se hádali, kdo je černější, a tudíž podle nich čistokrevnější Rom.

„Lukasi, ne, neskákej, polámal by ses, pojď dolů!” Snažila jsem se mluvit klidně, ale rozhodně. „Nee, pančičko, pančitelko, já to dám!” nevzdával se můj milý žák, kterému šla spousta věcí, ale jazyk český moc ne. A rozhodně nevynikal žádnými atletickými schopnostmi. „Slez, Luki, fakt... Je to nebezpečné!” zkusila jsem to na něj ještě. „Dám to, dám to, skáču!” roztřásl se Lukas, bojující se svým strachem a usilovně se snažící vyhrát... Pane Bože, je to na tobě! Zabraň tomu klukovi skočit! Na to nemám... Už jsem se jen podívala k nebi a začala se věnovat s ostatními opakování kotoulu vzad. Děcka postupně Lukase přestávala sledovat, až ho nesledoval nakonec vůbec nikdo. A po chvíli jsem viděla, že je Lukas zařazen ve frontě na kotoul. Super, že jsi tu, dobré rozhodnutí – plácla jsem ho po rameni a zhluboka si vydechla.

 „Mamííí! Musím mít na zítra cukrovííí! Vlastnoručně upečené... Všichni budou míííít domácí!” vítal mne můj starší synek, již prvňák, když jsem se dovlekla domů s mladším synkem ze školky, s nákupem a hromádkou sešitů, do kterých mi roztápějící se špenát naštěstí vtekl jen lehce. Ouu, běželo mi hlavou... Na zítra je hlášena do výuky dvouhodinová návštěva z poradny a je třeba promyslet výuku tak, aby viděli co nejvíce z možných reakcí sledovaného žáka. Ve zbývající hodině mohu očekávat hospitaci vedení školy a je dobré mít hodinu koncipovanou tak, aby vedení poskytla co nejpřesnější obraz o znalostech dětí a jejich chování i vztazích ve třídě. Tudíž není nejvhodnější žákům zadat samostatnou opakovací práci... Potřebuji ještě alespoň dvě hodiny na přípravu, zhodnotila jsem situaci.

„Danku, to jste se dozvěděli až dnes s tím cukrovím?” obrátila jsem se na syna ve snaze trochu vyventilovat napětí, které se mne jímalo. „Ano, dneska, ukážu ti deníček.” Synek utíkal k aktovce a já mířila ke gauči. Bez chvíle vleže budu brzy přetažená. A to se nepočítá.