Můj Izrael 4

Jednoho dne k nám darem od milých lidí přišly letenky, zajištěné ubytování a trocha peněz na život v Izraeli. A tak jsme s manželem sbalili pár věcí a do Izraele vyrazili.

Štědrý den v Jeruzalémě vypadá jako jakýkoli jiný běžný den tady... Ženy si nakupují sukně a muži obleky, v méně ortodoxní části města člověk najde v obchodech docela veselé barvy, ale nikdo je zde moc nekupuje. Ceny oděvů a bot jsou zde podobné jako v Česku, mnohé i levnější. Také další spotřební zboží je v pohodě. Nebýt dražších potravin a drogerie, dalo by se zde existovat docela dobře, přijde mi.
Nastupujeme do busu, který nás veze do Betléma. Vzápětí zjišťujeme, že sedíme v české Karose. Cítíme závan domova...
V autobuse je velké horko. Zariskuji a mezi zahalenými ženami se poprvé v Jeruzalémě svlékám do trička. Čekám, zda mne řidič z busu vyloučí či zda na mne opět budou místní křičet, ale přežívám v klidu. V hustém jeruzalémském provozu jedeme krokem. Každou chvíli někdo troubí, často i několik vozidel najednou. Konečně přijíždíme do Betléma.

V Betlémě se na nás vrhá několik mužů – potencionálních průvodců – a nabízí nám své služby za cca 150 šekelů. Odmítáme a vydáváme se Betlémem na vlastní pěst. Stále nás někdo zastavuje a nabízí nám své průvodcovské služby. Procházíme městem a jsme smutní z obrovského nepořádku i chaosu. Každou chvíli někdo troubí či křičí a pěkná a klidná místa zde jsou, ale moc jich nenacházíme. Dáváme si napůl tenkou pizzu za 35 šekelů a míříme k busu, který nás má navrátit zpět do Jeruzaléma (za 7 šekelů na osobu, doprava je zde poměrně levná). Manžel ještě zatoužil po pivě, ale to se zde snad v žádném bistru nedá koupit. Každopádně nikde jsme ještě neviděli nikoho opilého.
Přicházíme k zastávce, kde opět není žádný jízdní řád – jak je tu zvykem, ale je zde již cca 45 čekajících lidí. Přijali jsme, že autobusy přijíždějí ve cca dvacetiminutových intervalech, tak po 40 minutách čekání začínáme být malinko nervózní. V tuto chvíli je zde již přibližně 80 lidí a je jasné, že je jeden autobus všechny nepojme. Přijíždí jakási služba a informuje nás, že se bus kvůli přísné kontrole cestujících při přechodu z arabského pásma do pásma židovského zpozdil, ale že přijede.
Asi za deset minut se autobus opravdu objeví a nastává bitva kdo s koho. Naštěstí se do busu dostáváme, třetina čekatelů zůstává venku. Cestou si libuji, že mohu trénovat ruštinu (spolucestující zleva) i angličtinu (spolucestující zprava). Najednou autobus zastaví, osm vybraných lidí řidič pošle ven – mezi nimi jde i můj manžel – a když vstávám, že půjdu za manželem, řidič mi pokyne, ať zůstanu sedět. Do busu zatím vběhnou dva vojáci se samopaly, kontrolují nám pasy a zběžně nás prohlížejí. Po očku sleduji, co se děje s lidmi venku, a doufám, že všichni zas budou moci nastoupit. Podařilo se a později mi manžel sděluje, že jen kontrolovali podrobněji jeho doklady.
Zdrželi jsme se asi dvacet minut a přijíždíme do Jeruzaléma, kde se v jedné části s koledami slaví křesťanské Vánoce a ve druhé části s naprosto jinou muzikou židovská Chanuka. Ale je zde zvláštní pokoj, přestože tu vládne určitý chaos. A to mne nejvíc na Izraeli okouzluje – že je tady každý den pohoda, i přes přítomný hluk a nepořádek. Bohem vyvolená země...