A je to v háji - únorové fotomatiné

Název zadaného fotografického matiné "Je to v háji" mě nejdříve oslovil, coby reakce na stav společnosti, nebo výsledek voleb. Ale tím, že je někdo dosazen do funkce, ješte není nic v háji definitivně. Je to jen dočasné. Navíc jsem chtěla milejší motiv...

Najednou jsem si uvědomila, že pokud je něco v háji, je to věc zcela ztracená, nenávratná... V této souvislosti mi vyvstanula ve vzpomínkách fotografie, kterou jsem fotila kdysi v létě a mám s ní spojenou smutnou událost, o které se dá říct opravdu - je to nenávratně pryč.... Je to moje poslední fotka s malým gorilím samečkem Tatu, který již dnes nežije.

Jako většina rodin s dětmi, i my rádi chodíme do pražské ZOO. Děti jsou nadšené a my dospělí tím pádem také. Navíc k mé radosti - často se tam dá udělat hodně krásných fotografií. Jako mnoho dalších návštěvníků, i my patříme k velkým fanouškům gorilí rodinky. Na této fotce je Richard - hlava pražské gorilí tlupy, který se k nám "přiženil" do ČR, protože zde byly jen samice. A brzy byla mláďata Moja a pak Tatu, atd.

Stále se mi nepodařilo nafotit mládě Tatu nějak samostatně, jeho tatík Richard mi clonil. Tak říkám "Richarde, uhni chlape!" Konečně - na hlasité zvolání - se pohnul. Milostpán se na nás otočil a změřil si nás pohledem, který nám dával jasně najevo, že on se hýbat nebude. Vyfotila jsem si ráda i Richarda se synkem Tatu na pozadí. Říkala jsem si, že po dovolené ještě do ZOO znovu tentýž rok půjdeme a bude příležitost malého divocha Tatu vyfotit více zblízka.

Bohužel nastala ta smutná situace, kdy ve vnitřní části gorilího obydlí, se Tatu jednoho pátečního rána tak nešťastně zamotal do lanoví, že se oběsil. Ani rychlé řešení a zásah nepomohly. Takže jsem se již nikdy nedostala k tomu, že bych samečka Tatu vyfotila. Je to pryč, je to v háji...

Moc ráda ale fotím Richarda - většinou je to takový "důležitý bručoun" - ale tady zrovna vypadá jako vnímavý pozorovatel - je úžasné, jak má lidský výraz.

Gorilka Moja - velká sestra samečka Tatu. Našla jsem její starší foto, jak si hraje v trávě. Moja měla vždý krásnou kulatou hlavičku a velká kukadla, ale kdykoli jsem jí fotila, tak ne a ne koukat na mě.

Dnes je již dospělá a "provdala" do Španělska. Je tam nyní už údajně velmi spokojená, po prvotních "společenských potížích". Má španělského temperamentního partnera a čeká s ním své první mládě. Moc se na něj těším a až budu mít cestu do Španělska, rozhodně bych chtěla Moju vidět. Hlavně kvůli svým dětem, které jsou s ní podobně staří, tak se ta mláďátka znala odmalička :-)

Když jsem jednou šla fotit gorily, dlouze jsem stála u ohrady a pozorovala Richarda, on mě samozřejmě jen lehce zaregistroval a krmil se dál. Času je vždy dost, tak jsem čekala na příležitost. Pak za mnou od pavilonu dorazil k výběhu můj dvoumetrový manžel a postavil se ke mě. Najednou Richard zpozorněl, co to přišlo za tvora - asi se mu další samec v revíru nelíbil. Nadzvedl jedno obočí a zůstal koukat. Konečně se na mě podíval. Vznikla z toho tato fotka:

Pak dal Richard jasně manželovi i mě najevo, že "gorila je pánem světa". Sedl si vzpřímeně, opřel se o ruce dopředu, ukázal ramena - a zapózoval, větvičku má frajersky na straně jak fajfku. S jeho mohutnými tlapami mi připomínal Pepka námořníka:

Vím, že nebohý Tatu, který mě k tomuto tématu inspiroval, už na nových fotkách nebude - ale ráda zde připisuji, že samec Richard opět dokázal svou mužnost. Dvě samice z tlupy tuto zimu porodily nová mláďata. Už je pryč starý smutek ze ztráty mláděte, v celé tlupě je znát nový život a radost. A já se těším, že nové sourozence na jaře vyfotím...

Když už píši o pražské ZOO, tak přikládám i moje oblíbené velké kotě... Většinou spí v pavilonu, ale v srpnu jsem měla štěstí a tygr milostivě vyšel ven.

Nikdy se nesmí vynechat ZOO farma, kde jsou prasátka, kozy, ovečky, atd. Odvážné děti mohou do ohrady, mláďata jim neublíží.

Z dětské ZOO-farmy přikládám i březí kozu kamerunskou, focenou zezhora. Ta kůzlata už se v ní tolik hýbala do stran, že jsem obdivovala, že koza udržela stabilitu. Měla do stran dvě velké boule. Náš synek řekl, že je jako letadlo.

A na samý závěr radostná zpráva pro milovníky zvířat - v pondělí 11.2. se konečně narodilo slůně, poprvé v pražské ZOO - po 80 letech!

Protože ve chvíli, kdy toto píšu, je narození slůněte čerstvá událost, tak poslední foto jsem nefotila já. Zprávu o novém mláděti Vám chci přiblížit krásnou velkou fotografií pana Miroslava Bobka, ředitele ZOO.

Jak je vidět z fotky, slůně se stavělo hned po porodu na nohy, takže je životaschopné a čiperné. Těším se na další mláďata. Na řadě je mládě žirafy! Za loňský rok bylo v pražské ZOO neuvěřitelných 1557 přírůstků u 211 druhů. Hodně z toho je drobné zvířectvo a ptactvo, ale dařilo se rozhodně i mezi savci. Z toho velkého počtu totiž je 69 druhů savců - kteým se za ten rok narodilo celkem 268 mláďat. 

Tak si říkám, že to není vše zas tolik v háji, když příroda nám dává tolik inspirace a potěšení. A to je pro život důležité, ne?

Děkuji všem, kdo vydrželi až do konce.