Co vyčerpává psychiku věřících? Je to opravdu tak časté? Co je to kognitivní disonance a k čemu je dobré o tom vědět?
Jako bývalý starší v prostředí sekty, ve které jsem žil jsem byl postupně překvapen, kolik členů mého i jiných sborů užívá antidepresiva a anxiolytika a prášky na spaní. O alkoholu ani nemluvě. Ve svém soukromém pozorování jsem došel k necelým čtyřiceti procentům členů sboru, kteří měli různé psychické problémy a brali zmíněná léčiva. Časem včetně mě, podotýkám.
V zemích EU je průměr léčených dlouhodobě na depresi něco přes sedm procent.V ČR méně, než průměr, ale jsou i jiné problémy psychického rázu, ne jen deprese. Když opatrně vyjádřím svůj odhad pro populaci v ČR kolem deseti procent, nebudu asi moc daleko od skutečnosti. To je pořád skoro čtyřikrát méně, než jsem zažil ve sboru...
Jak je to možné? Častým argumentem mých bývalých spolubratrů na můj všetečný dotaz, čím to tak je, byl názor, že jsme citlivější, než běžná populace. To zní, jako lákavé vysvětlení. A rádi tomu někteří věří. Neumím měřit citlivost. Možná se nějaký klinický psycholog takové porovnávací studie někdy ujme. Během svého studia dostupné literatury o psychologii a problematice sekt jsem si ale všiml několika odborníky popsaných jevů, které kladou na člověka velké nároky a postupně jej vyčerpávají. Nebude ta příčina spíše tady? Prosím považte sami.
První jev, o kterém se chci zmínit je Kognitivní disonance. Tento mechanismus popsal americký sociální psycholog Leon Festinger v roce 1957. Laicky řečeno, je to urputná snaha našeho mozku odstranit nesoulad v poznáních, které ovlivňují prožívání. Naše psychika funguje tak, že je velmi zneklidněna, když je v poznáních a prožíváních, ale i v jednání rozpor. Snad nejtypičtějším a nejzajímavějším příkladem je situace, o níž psal právě Festinger. S výzkumným záměrem roku 1954 infiltroval skupinu lidí věřících, že 21. prosince 1954 přijde velká potopa a konec světa. Členové této skupiny měli být zachráněni létající lodí, jak tvrdila jejich vůdkyně. Tito lidé prodali své domy a opustili své rodiny. Daný den však nenastala potopa, nepřiletěla žádná loď. A jak se tito lidé zachovali? Aby si sami před sebou a světem zachovali tvář, vyšli do ulic a tvrdili, že právě oni svět zachránili svou vírou. Vše nasvědčuje tomu, že svému tvrzení bez výhrady věřili... Leon Festinger se spolupracovníky tento experiment popsali v knize "Když se proroctví nesplní", která vyšla nedávno i v češtině. Takže pokud by Vás to zajímalo blíže, tak velmi doporučuji...K tomu bych řekl, že v roce 1975 tento experiment replikoval velmi úspěšně jeden bohužel vůdčí pomatenec na lidu se kterým jsem rostl i já. Když se nic nesplnilo, řeklo se, že to byla příliš horlivá očekávání některých jednotlivců. A říká se to lživě dodnes. A přestože v mé bývalé sektě jsou lidé s vysokoškolskými i akademickými tituly a jistě dobře umí anglicky a umí hledat prameny. Přesto jim mozek nějak nedovoluje v tehdejší oficiální literatuře vidět zjevný fanatizmus šířený prokazatelně přímo z centra skupiny. Že by mechanismus výše popsané kognitivní disonance v praxi?!!!
Taková racionalizace je docela namáhavá. Musím ji vymyslet. Nebo si ji nechat vysvětlit tím, kdo ji vymyslel. Musím ji uvěřit a vytěsnit pochybnosti. Pokud se to povede, můžu v té lži žít dál spoustu let. A když takové různé rozpory prožíváte často, tak vás udržování se v tom sebeobelhaném stavu velmi psychicky vyčerpává. Asi podobně jako, když lhář musí neustále přemýšlet, co komu kdy nakecal a ladit to. Jak lehké je naproti tomu být otevřený a mluvit pravdu.
A právě s takovými vnitřně protichůdnými stavy se setkávají věřící, se kterými mám zkušenost velmi často.
Například čtu v studijním článku časopisu mnoho zkušeností, že na shromážděních se cítí všichni nejlépe. Tam z nich všechno spadne, starosti, únava, dokonce i drobné nemoci, jako bolest hlavy. Tak to přijímám za fakt, že se jedná opravdu o nejlepší způsob života a dotyční jsou nejšťastnější lidé na zemi. Jenže já si také všimnu, že od jisté doby v neděli kolem oběda již cítím nervozitu a stres z nadcházejícího shromáždění. Přijíždím autem k místu setkávání a úplně fyzicky cítím nechuť a obavy, co tam zase budu nucen vyslechnout a řešit. A to je právě ta disonance. Neharmonie mezi postojem a prožíváním. Nakonec se nechám strhnout k hraní role šťastného, přesvědčím sám sebe a odcházím v doznívající dobré náladě. Zase mám důkaz, že se vyplatí se překonat a na shromáždění přijít, protože boží duch mě občerství. Jenže takový způsob zacházení se svým prožívání je vyčerpávající a tělo na něj časem reaguje. Chce z toho způsobu, který není k žití vystoupit. A tak vyvolá depresi, úzkost, únavu, psychosomatické projevy, jako průjem, žaludeční nevolnost, bolest hlavy atd.
Tomu množství psychických problémů v té zmíněné skupině se již nedivím. Není to myslím tím, že jsou citlivější, než ostatní. Myslím, že hlavní příčina je ve vyčerpávajícím úsilí, těch, jejichž bytost ještě je schopna vnímat, že něco nehraje, takové probuzení oddálit a zracionalizovat. K tomu, aby se člověk z výše popsaných racionalizací vyprostil a osvobodil je potřeba kritické myšlení a schopnost nepodlehnout tlaku mínění ostatních. A to je v prostředí sekt a podobných skupin obecně velmi těžké. Kritické myšlení je potlačováno a nátlak stáda je obrovský. Ale jde to a často si život cestičku k tomu, aby mohl konečně normálně žít nakonec najde.
Pokud v tom člověk žije dlouhá léta, a někdy ani to ne, může jeho psychika reagovat další velmi závažnou reakcí, o které budu psát příště. Myslím tím disociaci. Odpojení se od svého prožívání. Od skutečných pocitů a smyslových vjemů. Ale o tom až příště...
