My a oni. Do světa nepatříš! Tak kam vlastně patříš? Osobní zkušenost muže vychovaného v sektářském prostředí
Žijeme v době velké tolerance a akceptace mnoha odlišností projevů lidství. Je to dobře a je to podle mého názoru krok vpřed. Možná jestě neukotvený, trpící dětskými nemocemi, ale rozhodně oproti minulým dobám kvalitativní krok vpřed.
Právo na výchovu dítěte v jakémkoli přesvědčení rodičů by ale nemělo podle mého názoru a zkušenosti, být tolerováno bez hranic. Ano i když v praxi často zfanatizovaní rodiče obvykle vnímají odpor většinové společnosti, jako potvrzení správnosti své víry a jestě se tak v praxi utvrdí ve svém přesvědčení "my proti nim". Ano možná, že větší informovanost a dohled odborných institucí samotnému fenoménu sektářství nezabrání. Ale vím, že určitě jejich tlak dokáže zmírnit praxi uctívání ve skutečně extrémních a toxických kultech. Ze zkušenosti vidím, že věrouka a vnitřní předpisy kultu může sice oficiálně formovat navenek jen její vůdce, ale v praxi je velmi efektivně regulují i soudní výdaje a odškodnění z prohraných procesů. Tak to je např. evidentní u Svědků Jehovových v problematice odmítání krve a celosvětové praxe zakrývání pedofilních případů. Úpravy jejich vnitřní praxe jsou tzv. "vedoucím sborem" prezentovány jako "nové světlo", ale ve skutečnosti se nejedná o nic jiného, než o vynucené tahy na šachovnici místního i mezinárodního práva.
Narodil jsem se v rodině upřímných věřících v zakázané sektě. Mí rodiče nekolaborovali s komunismem. Naopak upřímně přijali svou víru, a statečně s odvahou se všemi riziky tehdejší totalitní doby si za ní stáli. Uvádím to proto, že nejsem přítelem černobílého vidění na dobré a špatné, na otloukánky a dobré mazáky. Sekty bývají často společností odsuzovány bez jakéhokoli zamyšlení a pochopení životních souvislostí, které lidi do sekty přivádějí. Byli snad ti tehdy svou svobodu, a ještě dříve i své životy, riskující upřímní věřící v jakékoli sektě horší, než více či méně s komunismem kolaborující mainstreamová většina?!? To nechci za sebe soudit.
Chci ale uvést jeden pro vývoj zdravé osobnosti dítěte prokazatelně škodlivý rys. Je jím uvažování ve vzorci my a oni.
My! Je tím míněna jediná skupina lidí vlastnící světlo pravdy a jediná skupina opravdu žijící božími měřítky schváleným a správným životem.
Oni, jsou všichni ostatní. Lidstvo. Sice je to jediný reálný a přirozený svět, ale v učení sekty je to svět prezentovaný jako zkažený a bohem odsouzený, svět lidstva ovládaného satanem. Je pravda že reálný lidský svět je skutečně víc nejistý, než svět v kultu svázaném mnoha pravidly a vedeném tak k uniformitě projevů osobnosti. Skutečný svět je barevný a zdánlivě neuchopitelný svou mnohoznačností a mnohotvarostí lidských projevů. Přirozeně, že existuje se všemi slabostmi a stíny, ale na rozdíl od sekty se vyznačuje větší autenticitou a možná, pravda syrovou, ale přeci jen nepopiratelnou reálností. Je to ale jediný skutečný svět.
Dítě, které vyrůstá v přesvědčení, že je svět vně komunitu špatný neumí, nebo alespoň zpočátku neumí, ve světě běžné svobodné lidské společnosti žít. Neumí komunikovat. Je za každou cenu odlišné a nezapadající. Má jiné zvyky. Zvyky které jsou často bez vlivu kouzla indoktrinace, pro vnější okolí nevysvětlitelné. Ano může snad propadnout pocitu nadřazenosti nad "světáky". Ale také může, a to je žel častější, také prožívat těžké vnitřní úzkosti a výčitky svědomí před svou komunitou a současně i pocity své nepatřičnosti ve vnějším reálném světě. Jak to a proč? Třeba proto, že mi vlastně strašně chutnal ten bonbón od spolužáka, který jsem si ve slabé chvilce tělesné touhy s chutí a sbíhajícími se slinami vzal. I když vím, že bych správně neměl, protože on vlastně tak slaví narozeniny a já se na tom tak nebiblicky prý podílím. No stalo se, nikdo to neví, ale já a On to ví ! A já chtě nechtě vím, že jsem pro svůj kompromis v neschváleném stavu před vševidoucím okem nebeského stvořitele, kterého tyto kraviny obzvláště asi zajímají... A co když to o mě nějak ještě vnukne našim sborovým starším...Ta ostuda. A jak tím ublížím mým rodičům. Jak je svým selháním určitě zklamu. A co když do ráje přežijí oni a já pro své hříchy nakonec ne...Je mi přece už osm let a vím toho o pravdě mnoho na to, abych měl před bohem už odpovědnost za svá rozhodnutí. On to přece ví, co se ve mně odehrávalo. A zkoumá mé srdce. Ach ty tělesné touhy. Pouhý sladký bombón.. A co až za pár let nastoupí ty silné nemravné tělesné touhy, o kterých se píše s varovně kárajícím tónem v našich interních publikacích. Publikacích které i jako dítě musím pravidelně studovat a kolikrát si z nich pamatuju víc, než ti dospělí.
Zdá se vám to neuvěřitelné a absurdní? Je to podle vás nepochopitelná a těžko uvěřitelná životní schíza? Věřte však, že v takovém prostředí v naší, a nejen naší zemi, vyrůstají tisíce dětí. Myslíte, že vyrostou v harmonické zdravé osobnosti, které znají sami sebe, svá skutečná přání, touhy a nadání? Myslíte si, že mají zdravý postoj k běžným lidským selháním a slabostem? Že jsou to lidé kteří mají zdravé sebepřijetí a sebevědomí?! Že zapadnou do společnosti?
...Ne!
Chcete o nich vědět více? Budu rád, když si přečtete i mé další pokračování tohoto blogu.
