je to prostě vo těch vobyčejnejch věcech z vobyčejnýho lidskýho vnímáni věcí kolem nás. To není ani o Zemanovi, Babišovi, Ukrajině, Rusku a jiných společensky voblíbených tématech. Je to jen o životě....
Von totiž ten náš vobyčejnej život je ve skutečnosti moc krátkej na to, abychom přehlíželi právě ty vobyčejný věci….
A vony všechny ty cesty, kterými šlapeme po týhle zemi, jsou již mnohokrát prošlapaný generacemi lidí před námi.
A když na všech těch cestách míjíme stromy, kameny, vodní toky …..
na rozdíl od naší pomíjivosti,
jsou tady věky.
„Lidi do sebe cpou pitomosti, stará melodramata přešitá na moderní fazónu, obrázkové idyly a utahané romance, aby se nezalkli ze samých továren, elektroniky, organizace práce, cest do vesmíru a politiky bloků. Je to protiváha. Je to hradba proti beznaději, do které by se musel lidský rod propadnout, kdyby si uvědomil, co udělal ze světa, který mu daroval Bůh.“ Jean Dutourd
Vydal jsem se tedy po těch cestách a cestičkách vstříc novým zážitkům a poznáním, ale také odpočinku a načerpání nových sil.....
Ne nedělám si iluze, že ona cesta bude jen pohodlná,
bez různých nástrah,
zatáček a stoupání.
O takovou cestu nemám ani zájem,
Vždyť taková cesta nemá ani smysl...
„Kdo ti řekl, blázne, že tvá cesta nemá mít co nejvíc oklik a ošemetných srázů, pochop, že tvá chůze musí být co nejnamáhavější a nejkrvavější, abys věděl a mohl říci druhým, co je to rána, krok kupředu i pevná země pod nohama. Snad se nikdy nedočkáš cíle v tomto krvavém údolí, ale jdi, jdi a plahoč se, jako bys jej měl neustále před očima - tak nemůžeš zeslábnout a klesnout!!“ Olga Scheinpflugová
Zahlédl jsem tam i detail, který mě donutil k zamyšlení: Jaký je osud toho, kdo zde před lety chystal dřevo k topení.
Když jsem kráčel těmi cestičkami, vzpomněl jsem si i na jeden citát, který jako by dokresloval to naše putování.
„Po návratu z cest o Češích: Jsme vysoce nespolečenští, je nám nepříjemné, když máme mluvit s lidmi vybraně, vědět s kým mluvit, co jim říci, na co se zeptat. Neumíme jazyky. A neumíme se smát. Jsme tragičtí ve styku s lidmi. Naše sebevědomí je nedostatečné. Nejsme si jisti. Toužíme po izolaci, aby vše bylo malé, ale naše.“ Jan Baťa
Předchozí díl naleznete zde:
