V třpytu slunečních paprsků.

Nikdo z nás nemůže přehlédnout, jak pomalými krůčky jaro vstupuje do našeho života. Nejen první jarní kvítka, ale i vzduch kolem nás, je tak nějak jiný.

Mnoho lidí radostně zachycuje právě ty první posly jara. I já je vidím, ale to letošní počínající jarnění, jsem zachytil netradičně jinak.

„Příroda se na podzim zbavuje všech připomínek uplynulého léta: listí, ovoce i trávy. Také člověk by to měl tak dělat a neschovávat staré papíry a listy, které mu zabraňují prožívat nové a čisté jaro. Já to tak bohužel činit nedovedu a tak, si při každé nové práci, jež by mohla být živá a radostná, připadám jako nevyhrabaná zahrada, v níž se svěží letošní rostlinky musí těžce prodírat zaschlou loňskou trávou.“
– Otto František Babler

Fotografie se po kliknutí zobrazí v plné velikosti

„Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.“
– Vladislav Vančura

Ve svém životě mnohdy čekáme na něco, na cokoliv. Mnohé věci se snažíme ovlivnit, nebo změnit jejich pevný řád. A bláhově jsme přesvědčeni o úspěchu našeho činění.
Jsou však okamžiky, které vždy přicházejí nezávisle na nás.
Třeba takové jaro, … nebo rozbřesk……

Čekat na rozbřesk.
Přijde i bez nás!
Jediná jistota.
Ta, z níž neplyne nic.
Nic pro toho, kdo pro tmu nevidí noc,
ale poštolka počítá s tím,
že ji ráno probudí slunce.