Kolikrát jsem kolem sebe slyšel větu: "Tam už nepojedeme, tam nic není, tam to známe...". A kdo ví, kolikrát jsem i já tuto větu použil. Někdy oprávněně, ale někdy určitě i hloupě.
Jako každý rok, vlastně ani nevím, po kolikáté jsem vyrazil na jedno z mých oblíbených míst. Místo, na kterém jsem byl už tolikrát. Možná by se mohlo říci, že tam znám každý kámen, každý strom.
Ale není tomu tak.
Pokaždé je to jinak, pokaždé tam najdu nové pohledy, nové krásy, něco, co působí magicky.
Nejraději tam vyrážím v době, kdy je hlavní areál uzavřen. Není tak pro mě důležitý, mnohem důležitější je to nádherné liduprázdno, ticho a bez někdy nevychovaných lidí. Člověk má tak čas zastavit se a plnými doušky vnímat tu krásu a atmosféru.
Ale protože nejsem sobec, rád se s Vámi o tu krásu podělím. Neukážu Vám hned veřejně známé stavby a známá zákoutí onoho místa.
Nechám Vám prostor pro hádání, kde že jsem škobrtal po těch cestičkách a stezkách.
Přesto snad napovím, že ono místo zná většina lidí, věřím, že řada z Vás tam i byla. To místo nás provázelo už od dětství......
Když jsem tam procházel, přemýšlel jsem i o osudech těch, kteří tam žili. A někteří z nich, nám zde již před mnoha lety zanechali odkazy, bez kterých by nejspíše náš život byl značně ochuzený, ať již při prožívání dětství, ale i v dospělosti.
„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“
Erich Maria Remarque
Přátelé,
zkusíte odhadnout kde že jsem to byl a s kým je toto místo spojeno?
