To jsem to zase schytal.

Člověk si myslí, že na něco odpoví vtipně a hnedle je zaděláno na malér. A když o tom tak přemýšlím, začínám hodně závidět filmovému hrdinovi poručíku Columbovi. Vždyť má v podstatě od své báby pokoj.

A já?

Utlačovaný, furt se mi musí něco připomínat a to několikrát do roka. Jen člověk dokončí jednu práci, už se plánují další a další. Třeba jako nedávno.

To jsem ráno vstával a už dopředu jsem pro jistotu hlásal, že mi není nějak dobře a že večera nejspíše nedožiju. Prostě to, co se před pár dny naplánovalo, nebudu schopen udělat, protože než jako junák, se cítím více zralým seniorem.

V ten moment pí. Columbová nadzvedla obočí a procedila mezi zuby cosi o tom, že mě nic není, jen se mi prostě nic nechce dělat. Zděšeně jsem na ní pohlédl a mezi zuby jsem procedil větu, že než Columbovou, mě začíná čím dál víc připomínat jistou Dorotu Máchalovou, z pohádky „S čerty nejsou žerty“. A ať si dává bacha, aby její jméno nebylo uvedeno v knize hříchů.

Odpovědně připouštím - ne že by neměla s tou leností pravdu, ale ono se pokaždé prostě něco dělat nechce. Následovala přednáška, opírající se o fakta s důrazem na výsledek naší činnosti, spočívající ve zvelebení bytu, kde se mi pak bude lépe tvořit nějaký to umění. Vše pak sečteno a podtrženo se zdůrazněním, že když budu pracovitý a iniciativní, budu mít i něco dobrého k snědku.

Zpočátku jsem sice nechtěl slevit ze svého rozhodnutí nic nedělat s tím, že se to vše udělá, až bude mě a venku bude líp. Některým tlakům se však prostě těžce odolává. Své poslední zbytky dominance jsem se pokusil vyjádřit slovy jedné písně Waldemara Matušky: „Když jdou na mužskýho léta“, s posledními zbytky nadějí, že naleznu pochopení.

To se však vůbec nedostavilo.

Nejspíše proto, že jsem navíc použil z onoho textu i větu: Když má duši hodně popsanou, jen torza lásek zůstanou….

Má argumentace však byla nemilosrdně utnuta protiargumentem, že si hraju na starýho dědka, kterým nejsem, a že doma takovej dědek není žádoucí. Ne že bych byl pod pantoflem, ale raději jsem se stáhl z bojové linie, vědom si neoddiskutovatelného faktu, že následující dny budou ve znamení odříkání, zákeřného vsouvání do montérek a hraní si na kutila, kterým prostě nejsem.

Po chvilce jsem rafinovaně přešel do protiútoku s otázkou: A jak si to tedy všechno představuješ, miláčku?

Já jsem věděla, že se shodneme, že přijdeš na to, že je to třeba udělat, prohlásila spokojeně pí Dorota Columbová, a jala se mě seznámit s celkovými plánovanými opravami. A já tam seděl, čím dál víc mi bylo hůř a hůř, závistivě pokukoval po fenečce, rozvalující se po sedačce a proti své vůli vyslechl jsem scénář hororový:

Potřebujeme vymalovat, ale před tím musíme trochu ty zdi poopravit, jsou plné viditelných škrábanců a opravit opadávající omítku na pár místech (v tomto případě předesílám, že odpadávající omítka, byla nejdříve na dvou místech, což se radikálně změnilo k horšímu v dalších dnech). No, když už to budeme dělat, bylo by dobré předělat i anténní rozvody a ta elektrika k lustru - by se měla také upravit.

Čím dál více jsem se začal přeměňovat v Papinův hrnec, procházející fází varu. Sykal jsem tedy větu a upozornění, že bydlíme v paneláku, který je starý více jak 44 let, kolem nás jsou panely a všude se bude prášit. Nemluvě o naší oblibě u sousedů, až vytáhnu sbíječku.

Mým slovům věnovala pozornost nejspíše jen ta naše fenečka, neboť pí. Dorota Columbová pokračovala dále ve svém monologu – musíme rovněž udělat podlahu, protože už v tom obýváku nechci mít už koberec, ale nějakou moderní krytinu.

Po vyčerpávajícím výčtu naplánovaných akcí, upouštěl jsem velkými dávkami přetlak páry. Naštěstí, zazněla i pozitivní věta, že dneska se nemusím ničeho obávat. V klidu si dáme výborný oběd, a teprve po něm, začneme vše chystat.

A já věděl, že několik dalších dní, bude absolutně hororových.

A průběh dalších dnů jen a jen potvrdil, správnost mého sibilování.

Ale o tom až příště.

Ale jak se s Vámi nejlépe rozloučit, asi by to mělo být stylové: