Takové jedno kutnohorské odhalování – část první

aneb jak jsme se rozhodli, opětovně prozkoumat tajuplná zákoutí, královského města Kutná Hora. Takový to jedno adventní škobrtání, tentokrát v rouše stmívání a tmy.

Trvalo to tři roky, během nichž jsme si s pí Columbovou říkali, že bychom mohli v době adventní, navštívit město Kutná Hora.

Tři roky…..

a teprve letos, jsme se rozhodli a do Kutné Hory vyrazili. Podle původního plánu jsme sice měli budíka nastaveného na půl třetí ráno, protože pro procházku spojenou s fotografováním je nejlepší, když je všude liduprázdno. Co si budeme nalhávat, Kutná Hora je díky svým nádherným místům neustále obležena turisty, kteří se navíc motají, nejraději před objektivem fotoaparátu.

Budík nejspíše zazvonil, nicméně mě vzbudila prapodivná postava, sklánějící se nade mnou se slovy: Pájo, musíš vstávat, máme jet na výlet. Vyděšeně, navíc vytržen z jistého krásného snu, pochopil jsem, že mě budí pí Columbová.

Z kuchyně zavoněla připravená ranní káva (nebo noční) a já usrkl první doušek s tím, že se jdu na balkon podívat na počasí. Drobně padající déšť by nebyl problém, ale ty poněkud větší poryvy větru, mě nakonec odradily od podniknutí tohoto výletu.Miláčku, asi to vzdáme, ten vítr je dost silnej a narůstá, a já na to noční focení potřebuji stativ a obávám se, že díky větru, nepořídím pěkný obrázky, pravil jsem poněkud zklamaně.

A tak jsme opět zalezli do dosud vyhřátého pelíšku a já si uvědomil, že jediný, kdo měl v tomto okamžiku rozum, byla naše pražská krasyřice, která aniž by zvedla jedinou packu, chrněla si nehnutě dál.

Nějak nám to tříleté zpoždění, nedalo spát.  Nakonec to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme onu výpravu, uskutečnili v odpoledních hodinách. A i přes ty davy, podařilo se mi zachytit pár zajímavých obrázků, které postupně zveřejním.

Třeba jako v tomto prvním díle, jenž by se dal nazvat: Zákoutí, která mě zaujala.

část 1

A díl příští, věnuji dominantě tohoto města, její majestátnosti, ale i obdivu stavitelům a našim předkům.

„Na začátku jsme byly zoufalé druhy. Potřebovali jsme věci, a když jsme je měli, byli jsme spokojení; byli jsme najezení a přežili jsme. Tyto věci nás zachránily, věci jako jídlo, zbraně, přístřeší. Ale po věcích bojů, které jsme vyhrávali, nás staří nebožtíci nechali samotné. Naši předkové zemřeli na zkažené zuby a hladovění a nemoci. Naši předkové se tlačili dozadu a vyhráli. Ale my pokračovali! Jedli jsme více, jako kdybychom se chystali hladovět! Nadále jsme bojovali, i když staří nepřátelé už byli pryč! Nepřestali jsme ničit životní prostředí, přestože jsme ničili především sebe. Stavěli jsme velká města, velké průmysly, velké systémy. Tyto systémy nás měly krmit, ale místo toho zabíjejí zvířata, půdu a nás. Tyto systémy nás měly chránit, ale místo toho ničí naše ovzduší a naši vodu. Tyto systémy nám měly sloužit, ale místo toho nás zabíjejí. A my stále jednáme, jako jednali naši předkové; jsme chamtiví pro jídlo, ničíme přírodu, zabíjíme zvířata a sami sebe! Udržujeme systémy, které nefungovaly příliš dlouho. Tyto systémy nás zabíjejí. Tyto systémy zabíjejí vše. Tyto systémy selhávají. Nechte je selhat.“
Richard Melville Hall