Světe div se, stal se zázrak…

Ne,  opravdu si nedělám legraci, je leden a zcela nečekaně a výjimečně od včerejšího dne sněží na většině území republiky. A já toto období mám moc rád, člověk si užije neskutečné legrace a to ještě v poměrně krátkém čase.

Když v čerstvě napadeném sněhu člověk vyrazí na procházku, pod nohama mu křupou ledové krystalky, příroda je oděná do bíla. A když k tomu všemu svítí sluníčko a všude se to třpytí, je to úžasné a kouzelné.

A té legrace co člověk užije.
Třeba někteří cyklisté, to je pane pokoukáníčko. I kdyby spadl metr sněhu – oni neúnavně a  nejspíše s vrozenou hloupostí, riskují nejen své zdraví, ale zcela záměrně ohrožují i ostatní účastníky silničního provozu. Copak o to, když nemají rozum, ať si namlátí, třeba se jim v hlavinkách malinko rozsvítí.

Další legrační skupinou jsou na zimu „ připravení, překvapení a moudří „ řidiči, kterým jsem dal název zimní tupouni. Takový zimní tupoun žije zejména v nížinách. Díky nadmořské výšce svého výskytu nepovažuje za důležité mít na autě zimní pneumatiky, neboť ve své „chytrosti „ je plně přesvědčený o tom, že v nížinách se sníh nemůže objevit nikdy.
A dnes se to těma tupounama všude jenom hemží. Nejzábavnější situace nastává, když má tupoun vyjet i mírný kopeček a ono nic. To se pak tváří jako netupoun, který v místě vytvoření kolony ani není a na jeho místě sedí někdo jiný. Další charakteristikou zimního tupouna je představa, že dodržování bezpečné vzdálenosti díky kluzkému povrchu je zcela zbytečné. A tak nastávají kuriózní situace nejen u přechodů pro chodce a křižovatkách. Člověk by se měl zimním tupounům snažit pomoci.
Jenže jak?
Jak jim vysvětlit, že například mosty a lesní úseky zůstávají namrzlé mnohem déle, než ostatní části komunikací.

Nevím, nevím.
Ale co vím docela přesně je, že nám všem přeji co nejmenší potkávání zimních tupounů a zimních cyklistů.