Svět pohledem šestiletého chlapce

Co je na tom asi tak zajímavého, když je kolem nás tolik aktuálních témat? pomyslí si řada čtenářů blogů. Pro mě osobně se však pohled tohoto chlapce stal osudový. Je totiž obrovským poselstvím, přesahujícím až do dnešní doby.

Říká se, že žijeme v přetlaku lidstva, jsou nás miliardy na celém světě. Co člověk to osud, nějaký život, vzpomínky, zážitky a odkazy. Sami podle vlastního života víme, že po sobě zanecháme jen malou a postupně se vytrácející stopu. Stopu, kterou bude znát jen naše rodiny a když budeme mít štěstí, tak i pár přátel. Ale zanechat zde hmatatelnou stopu po desítkách let, je darem jen pro pár vyvolených.

„Každý člověk na zemi bez ohledu na to co dělá, hraje vždycky hlavní roli v historii světa.“
 Paulo Coelho

Jsem přesvědčený o tom, že i ten šestiletý chlapec ani na malinkou chvilku nepomyslel na to, že přijde okamžik, kdy se jeho vidění světa, vetknuté do paměti stane předlohou dvou knih, které na mnoho let, budou pramenem čerpání historiků. Kdyby ještě před dvěma měsíci přede mnou někdo řekl jeho jméno, zcela určitě by tato informace zůstala jak planá růže, bez mého jakéhokoliv povšimnutí.

Osudové průsečíky, kterými může být cokoliv....

A dnes, když čím dál víc pronikám do života tohoto chlapce, objevuji neznámé světy plné navazujících souvislostí. Tisíce vynořujících se otázek a těžké hledání odpovědí. Ten chlapec tehdy vůbec netušil, že jeho životní příběh a prožité osudové okamžiky, budou mít obrovský význam. A to díky sepsanému svědectví z jeho dětství i po 159 letech.
Ten chlapec se jmenoval Josef Volf.
Narodil se 9. února 1860 v rolnické rodině Mikuláše a Anny Volfových, jako sedmé dítě. Svůj život prožil v malé obci Máslojedy u Hradce Králové.
Z pohledu dnešní doby a všech jejích vymožeností, si ani neumíme představit, jaký život prožívali naši předci a jejich děti.
Dřina na polích, hospodářství,

hračky tehdejší doby......
Přesto si myslím, že vnímání světa kolem sebe, je po generace stejné. Doba dětství, jež tvoří jednotlivé osobnosti. Prožitá doba dětství, připomínající sochaře, který do kamene vytesává sochu člověka.
Nejspíše si jako malý chlapec hrál s vyřezanými hračkami, učil se vyřezávat píšťalku s celou svou rodinou, dodržoval tehdejší zvyky a obyčeje. Radoval se z příchodu jara a nastupujícím slunečním paprskům nastavoval svou tvář. To jaro roku 1866 bylo plné nadějí na zlepšení situace v hospodářství, neboť sucho, které zachvátilo krajinu rok před tím, zásadním způsobem zasáhl do zásob a tím i do hospodaření. Se svými sourozenci se určitě rád toulal po okolních loukách, plných krásných květů, a při společných hrách hledal své útočiště v blízkém lese jménem Svíb.

Radostný křik a smích,

ozýval se z luk a polností.

A radostné hlasy dětí,

doprovázely hlasy ptáků z lesa Svíb.

Nikdo z obyvatel Máslojed a dalších obcí netušil, že se skrytými kroky blíží smrt a že tak strašným způsobem ovlivní život lidí….

prusko - rakouská válka

Ve třech obytných světnicích leželi na zemi 42 ranění vojínové. Byli to většinou Maďaři, Rumuni a Slováci. Ve veliké světnici leželi na postelích dva ranění důstojníci. Uprostřed světnice stál veliký stůl, na kterémž se prvý čas prováděly operace, hlavně amputace, neb vyjímaly kule z těl. V některých usedlostech byli ranění vojáci i ve stodole na mlatě položeni. Všechny peřiny, jež matka měla v zásobě, byly Prušáky prostřeny pod raněné vojíny. My, celá rodina, ubytovali jsme se v malé kuchyni a spali jsme na půdě na slámě z olejky, přikrývajíce se šatstvem neb plachtou.Když příštího jara r. 1867 před květnou nedělí jsme my, chlapci, hledali "kočičky" k/ke posvěcení v lese Havranci, spatřil jsem na východní straně lesa toho v příkopu mezi dvěma hroby ležet rakouskou kuli od pušky. Skočil jsem do příkopu a spatřil jsem celou holou nohu (chodidlo) z hrobu vyčnívati; byla úplně černá. Uleknuv se hrozně, volal jsem ostatní chlapce, a ti běželi k dělníkům nedaleko od nás pracujícím. Byli to dělníci od naší obce najatí, kteří měli za úkol všechny hroby v katastru obce důkladně opravit, protože v zimě země na mnohých hrobech tak se slehla, že části mrtvol z hrobů vyčnívaly.
čerpáno z knihy Josefa Volfa, Vzpomínky na válku 1866 (vydané roku 1927)

Žádný životní příběh od svého počátku do konce, nelze popsat několika větami. Stejně tak, jako prožitý příběh malého šestiletého chlapce, který prožil válečné útrapy spojené s prusko - rakouskou válkou. Stejně tak, jako je těžké popsat, jaké prožíval pocity a strachy v době válečné vřavy. Kolik mrtvých, zmrzačených a nešťastných lidí potkal i mnoho let po této bitvě. Však nakonec dopady a důsledky války roku 1866 prožíval celý svůj život, jak sám napsal v úvodu své knihy:

Službu průvodce jsem konal vždy jen z ochoty. Velký zájem ke všem památkám z této války se zakořenil pevně v mém srdci i tím, že jako útlý chlapec jsem viděl ony hrůzy a slyšel sténání a křik raněných vojáků a pak přemýšlel jsem, co tisíců nejlepších zdravých mužů v jarém věku padlo za oběť násilné smrti a bez rakví bylo do společných hrobů naházeno a hlínou zahrnuto. 
V Máslojedech v červnu 1926.
Josef Volf, rolník.

Tím mé vyprávění o jednom rolníkovi z jedné malé vesničky nekončí. Ani nemůže. Vždyť právě jeho kniha je jedním ze základních pramenů studia historiků až do dnešní doby. Celý jeho život je zajímavý a inspirující.

Ale o tom všem až někdy příště....
 

Veškeré mé předešlé články či fotoblogy věnované osudnému roku 1866, naleznete zde: