Podzimní škobrtání - vodní romantika

Dokonáno jest. Krásnými místy jsme se doškobrtali až k samotnému konci. I když byli jsme na samotném konci? Už nyní mohu prozradit, že nikoliv. Ony některé věci v podstatě nemají konec.......

Navíc, není ani smyslem přemýšlet kde jsou mnohé konce, když  před sebou stále něco máme. Je to tak i s tím potůčkem.
Stačí se dívat jen kolem sebe.
A když je ještě ten potůček v kouzelném, na několika místech spíše strašidelném místě je to zvláštní atmosféra.
Třeba když se potůček  před člověkem line, doprovází ho po cestě a najednou zmizí někde v tajemnu. Jako by v pekle....

A o kus dál na druhé straně skály se dere zpět na svět

A jako věrný pejsek, doprovází mé kroky po cestě, o ketré nevím kam směřuje a kam vlastně dojdu. Jenže ten potůček dává mi jistotu

Odlesky na hladině znásobují krásu kolem mě

Odměnou dostávám obrazy místy kouzelná

     I předzvěst civilizace vodní hladina zobrazí

A jako by potůček ve vlnkách ševelil - Tady já pomáhám lidem s prací. Nebojte se, tady rozhodně nekončím

     Teď ale zpět, do lůna přírody a tak se otáčím zády k civilizaci

Příroda je mnohem lepší

 A tak potůčku, musím tě opustit, ale určitě se zase někdy vrátím .....

Přemýšlel jsem, co dát na konec té své malé trilogie o tom škobrtání. A tak nějak s odstupem času jsem si vzpoměl na písničku v podání jednoho " ne úplně krásného človíčka", který když se poprvé objevil v jednom televizním show, řada zmalovaných panenek nechápavě zvedala oči v sloup s otázkou, co ta postarší nehezká ženská nám tady chce předvést. Jenže ona má něco - dar. Dar zpěvu. A tak, jako nejvhodnější písničku volím Susan Boyle.

A všem Vám přeji Perfect Day.....