O jedu, hlouposti, pokrytectví a rozumu

a klávesnicové statečnosti.Ale také o rozumné diskuzi, byť názorově odlišné. Dokolečka dokola, ty samé věty, argumenty úvahy.

Vždy jsem si vážil lidí, kteří umí projevit svůj názor – slušnou formou, bez kopání do kotníků, „podpásovek“ a podobně. Vždy jsem pohrdal těmi vulgárními diskutéry, plnými jedu a bez sebemenšího náznaku lidskosti. Většinou je označuji hlupáky. Nemá smysl používat silnějších výrazů. Přes všechno zlo, nenávist, nesnášenlivost, závist, a podobně, které kolem sebe šíří, možná zaslouží jen soucit. Ve své podstatě jsou to nešťastní lidé, bez znalostí, bez vlastních ideálů, v praktickém životě mnohdy neschopní, zanedbaní. Lidé, kteří si nevěří a kteří v řadě případů statečně zastávají roli „podpantoflistů“ a „submisivů“. Mnozí žijí ve stínu úspěšných sousedů a vrstevníků,  mají starší auto než ostatní, soused má hezčí a mladší ženu, ti mají hezčí zahradu a větší brambory, ti zase jezdí na dovolenou k moři, v zimě do Alp... Nebo také jedinci, kteří si naopak začali příliš věřit, bez sebereflexe a bez pokory. Ale také třeba veleúspěšní s pocitem vlastní nesmrtelnosti a absolutní moudrosti.
Jaké pak můžou mít tito jedinci možnosti, aby alespoň jednou mohli zazářit, ukázat se a projevit se své vlastní myšlení. Dnešní doba protkaná internetovými anonymními diskuzemi jim tak skvěle nabízí pomyslné kolbiště vyvolávající falešnou představu, že jedovatý plivanec na jejich vlastním životě něco změní. A tak tu máme hordy antikomunistů s argumenty bolševiků, zároveň hordy bolševiků, za které by se nemuseli stydět ani takoví hrdlořezové, jakými byli Stalin, nebo Gottwald, hrdinné jedince, kteří statečně zpoza klávesnice vyhlásí válku i třeba Americe, nebo Putinovi. Anonymní stateční vlci, co jsou ve skutečnosti jen ovcemi.

Mockrát jsem si vzpomněl na text písničky Daniela Landy – Vltava. Ať na jeho osobu máme názor jaký chceme, v tomto je ten text naprosto pravdivý :
Šašci se ve vilách opíjí mocí
A já se ptám, jestli po týhle noci může ještě svítat.
Můžeme si dopřát výdobytky doby,
a do půllitru syčíme slova plná zloby,
jedovatý plivanec se stává důkazem,
Ten má tohle a ten má ještě víc!
„Já to chci taky“ řve se z plných plic.
Kam kráčí naše zem.

Jenže on ten život je tak nějak složitější. Můžeme být úspěšní, jak chceme, ale přitom stačí vteřina nepozornosti či kousek ledu na silnici a zhroutí se nám svět. Zlo vždy plodí zlo, a jedna nenávist plodí další nenávist. Možná právě teď uzrál čas – zastavit se, popřemýšlet. Možná i v rozměru, že zlo a jed se nakonec vrací jeho původci, že přát někomu zlé věci se vrací nám samotným a tím třeba i našim blízkým.

A co takovým lidem lze vlastně vzkázat?
S láskou v srdci snad jediné: „Když smutníte zatíženi méněcenností, neklesejte na mysli. I když jste třeba malým obdařen, věřte, že i s malým pobavíte“.