O jednom mém osobním poznání

a já můj čtenáři, přemýšlím, jak se s tebou o něj co nejlépe podělit. Je totiž nejen o lidské úctě a odhodlání, ale také pokoře k historii. Historií, tak pevně spojenou s našim národem. Ale i našimi předky, tedy i námi samotnými.

Každý z nás potká během života spoustu různých lidí a dostane se do různých životních situací. Pokud má člověk otevřené oči a srdce, život mu přinese řadu různých poznání. Ale s jejich pochopením, to může být někdy přeci jen složitější. Někdy musí uzrát čas, aby se všechny pomyslné kostičky tajuplné skládanky sestavily do celého obrazu událostí.

A přesně tak u mě probíhá poznávání událostí, spojených s válečným obdobím prusko - rakouské války roku 1866.  Přestože žiji v blízkosti tehdejších bitevních polí, teprve v letošním roce jsem se začal intenzivně věnovat nejen studiu materiálů, ale i poznávání oněch míst. Určitě mnohým z Vás něco řekne jméno Chlum, Hořiněves, Benátky, Sadová, Mokrovousy, Dolní Přím, Trutnov, Česká Skalice……a řada dalších válkou dotčených míst. Žádná jiná válka za sebou nezanechala tolik památných míst. Dostupné prameny uvádí, že této válce je věnováno přes 1 400 pomníků, památníků a křížů připomínající desítky tisíc padlých. Jen u samotného bojiště na Chlumu jich je 480. 
Mezi ta místa, která jsou pro mě osobně obrovským symbolem válečných útrap, ale i místem „podivných pocitů“ je les Svíb.
V jeho prostoru během dopoledne našlo smrt 4 580 vojáků, zraněných 6 942 a 3 573 zajatých vojáků.

Když jsem v březnu letošního roku vstoupil do tohoto lesa, zmocnil se mě zvláštní pocit umocněný textem na informačních cedulích, ale i pohledem na neobyčejný les plný křížů a pískovcových pomníků. Les, který je v podstatě jedním velkým hřbitovem.

V něm našlo místo posledního odpočinku několik tisíc vojáků. Neméně silným pocitem bylo i zjištění, jak jsou tyto pomníky a kříže udržované a zachovalé, přestože od jejich vytvoření uběhla desetiletí. Právě jak ta kostička do neviditelné skládanky mě nutila zamyslet se nejen nad dějinnými událostmi tehdejší doby, ale rovněž nad tím, kdo se vlastně o tyto památky stará. Pátral jsem tedy mezi informacemi a narazil na spolek:

Komitét pro udržování památek z války roku 1866

o němž jsem se dočetl  zajímavé historické informace:

Popud ke vzniku spolku, který si vytyčil za cíl ochranu a údržbu stávajících a zřizování nových pomníků z prusko-rakouské války roku 1866 na bojišti u Hradce Králové byl dán 16. listopadu 1888. Toho dne probíhal v lese Svíb, který leží nedaleko obce Chlum u Hradce Králové, lovecký hon. Mezi účastníky byl také setník zemské obrany ve výslužbě a válečný invalida Jan Nepomuk Steinský. Ten se 3. července 1866 zúčastnil bitvy u Hradce Králové a právě v bojích ve svíbském lese utrpěl těžké zranění ruky, která mu musela být amputována.
čerpáno zde: http://komitet.1866.cz/historie-komitetu

Ve volných chvílích pročítám materiály, které se k této události vztahují. Přiznám se, že ne vždy je to veselé čtení. Třeba i proto, že mě občas přepadá pocit, že jsme se v řadě věcí od roku 1866 nepoučili. A čím víc toho čtu, tím víc mám pocit, že snad tu celou skládačku nedám do hromady.
Všechny ty úhly pohledů….souvislostí…a příběhů.
A to mé zmíněné osobní poznání?

vše začínalo nenápadně.
To jsem si tak seděl u kávy a pročítal materiály, když se mi v hlavě urodila myšlenka, že takto to nejde dělat. Protože když chci studovat historii oné bitvy, měl bych i pomoci s údržbou památek tak, jak to udělala řada generací přede mnou. Prostě přiložit ruku k dílu. A nejen o tom mluvit a psát.
Díky sociální síti objevil jsem oznámení, že se právě v rámci Komitétu chystá jarní brigáda na Chlumu. Tedy výzva, které jsem nemohl odolat. Moji věrní čtenáři vědí, jaké stopy ve mně zanechává situace, kdy mě pí Columbová násilně vsouvá do montérek.
Tentokrát to však bylo jinak....
Šel jsem do toho zcela dobrovolně a dokonce rád. Vybaven drobným nářadím a kusými informacemi, vyrazil jsem na místo srazu. Před tím jsme doma s pí Columbovou ještě řešili, kde že se asi v rámci brigády ocitnu. Shodli jsme se, že na Chlumu.
O to bylo větším překvapením, když jsem se v rámci rozdělení skupin ocitl v památném Svíbu.  A tak jsme spolu s dalšími 6 přáteli obcházeli jednotlivé památníky, zbavili jsme je mechu a loňského listí, a poupravili hroby. Naši práci jsme doplnili povídáním  o tom, co kde bylo, o marnivosti mocných, o tom, že to vždy odnesou nevinní. A ty pomníky, vyznačující hromadné hroby, jako by to vše jen potvrzovaly.

V smrti smířených zde odpočívá 400 rakouských a pruských vojínů v boji 3. července 1866 padlých.

Hledíc na ta vytesaná písmena a čísla, zůstal jsem zamyšlen nad smyslem této bitvy:
Vojáci, kteří se ve jménu moci a politiky vzájemně postříleli či ubodali, nakonec spolu věrně v jedné jámě ... na věky spí.

Snad nikde jinde, by si člověk tak neuvědomil význam věty, pronesené jedním z kolegů ve Svíbu, který citoval z jedné kroniky:

Ty jsi mě střelil a já mám doma 4 malé děti.......

Když si s několikadenním odstupem vzpomenu na páteční brigádu, jsem rád, že jsem se jí zúčastnil. Nejen proto, že člověk udělal něco pro své zdraví, a poznal nové přátele, ale také přiložil ruku k dílu. Aby se nezapomnělo na všechny ty oběti, tehdejší doby.

A ono by se na ně nemělo zapomínat především v době, kdy žijeme v míru, kdy je všeho dostatek a máme se dobře.
Protože nikdy nevíme, kdy někdo v touze po moci a nadvládě, nebude váhat obětovat životy jiných lidí, sám chráněn paláci či pevnostmi.
A taky chci tímto způsobem také vyjádřit poděkování několika generací dobrovolníků, kteří ve svém volném čase, a v závislosti na finančních darech všechny ty památky udržují v paměti lidí.

O jednom osobním poznání

Dosud vydané články k prusko - rakouské válce naleznete zde: