Nedělní ohlédnutí – mnohé poznání

Uplynulý týden, ač se tak nezdál, byl plný zážitků, důležitých zpráv a poznání. Když jsem až do dneška,  sledoval celosvětové politické události, nad všemi pro mnohé je uspokojení nad prezidentskými volbami u našich sousedů.

Já se tím až tak moc netrápím, protože jsem to předně nemohl ovlivnit, jásaní davu považuji za předčasné, neboť v tuto chvíli vlastně nevíme, jak to bude dobré. Nadarmo se po vzoru matky přírody neříká jisté úsloví o tom, že činy po ovoci poznáte. Ale zatím se jen vysadil holý stromek, který teprve ukáže svoji odolnost proti všem přírodním i nepřírodním úkazům. Bude muset vykvést, květy budou muset býti opyleny, plody musí narůst a uzrát a pak… teprve pak může hovořit o výsledcích úrody. Ona se historie v mnohém opakuje.
Ale pryč od politiky.

Uplynulý týden bych shrnul slovy: výsledky vyšetření, návštěva Prahy a škobrtání.

Vyšetření – naštěstí je vše dobré, úměrné věku, takže mé obavy z výsledků všech zkoumaných molekul mé krve a dalšího prozkoumávání mé osoby je v normálu. Ono nakonec nic není věčné, ačkoliv si mnozí třeba nalhávají, že zde budou navěky. A když už ne na věky, najde se třeba skupinka těch, co rádi vytvoří vzpomínku, v horším případě i kult osobnosti.

Návštěva Prahy – úzce souvisí s výsledky vyšetření, kvůli nimž jsem právě do Prahy musel zajet. Nikdy jsem se netajil, že Prahu nemám rád. Abych byl upřímný, v podstatě ji nesnáším. Nemohl bych tam žít. Chaos, valící se davy, hluk…
Prostě všechno to, co mě nedělá dobře. Při tom všem jsem přežil i skoro své dva roky života, když jsem se podílel na přípravách a provedení oslav 100. výročí vzniku československého státu. A přiznávám, že jsem na to i hrdý, že se to povedlo, byť to nebylo jednoduché. Jsou tam místa, která mám ale rád -  třeba Vyšehrad, Kampu, Malou Stranu….. nejlépe bez davu lidí, což je nemožné. Ale třeba prostor hlavního nádraží, je pro mě naprosto deprimujícím prostředím, ve kterém každá minuta mění se na hodinu. Doby, kdy mě bolí každý pohled, každá myšlenka, každá molekula vdechovaného vzduchu při čekání na vlak. Tedy až na mou čtvrteční zpáteční cestu, do světě, který mám rád. To když jsem přicházel vestibulem od parku a zaslechl jsem linoucí se zvuky klavíru. Ta hudba mě přímo přitahovala a já musel jít za tím zvukem, který mě tak nějak objímal srdce. V patře odjezdové a příjezdové haly, tam mezi hromadícími se lidmi stojí klavír. Takový ten, uliční, nebo jak ho vlastně nazývají. Hrál na něj kluk, těžko říci zda 15 či šestnáctiletý. Nehrál jen jednu nabiflovanou skladbu, zahrál jich snad 6. Tu a tam mu sice trošku ujel tón, ale nic to neměnilo na tom, že já jsem se cítil dobře. A ta hudba mi zněla v uších ještě po usednutí do vlaku….a já odjížděl s krásným a nečekaným prožitkem.

Škobrtání – patřilo sobotnímu dni. Na ten výlet jsme se s pí Columbovou chystali delší dobu, jen jsme čekali na lepší počasí. Cílem té naší cesty nemohlo být nic jiného, než les. Procházeli jsme se po pěšinkách, ale tu a tam jsme vstoupili do loňského listí, ze kterého se začaly na svět drát drobné květy rostlin. To naše škobrtání bylo úžasné, prošli jsme to tam křížem krážem. Tu a tam jsme se zastavili, rozhlíželi a přemýšleli. Koukali jsme se po zemi, ale i do korun stromů. Ani ty stromy nejsou věčné, ty původní dávno se už třeba rozpadly, jak němí svědkové doby, ve které rostly. Věřím však, že mnohé jsou jakýmisi potomky, těch původních, nesoucích jakési poselství předků.

Přiznám se, že v takovém lese, jsem byl naprosto poprvé. A je ostudné, že ho mám od sebe kousek.
Ale tak to prostě někdy v životě je,
že k některým věcem,
musí člověk teprve dospět.

Vkročil jsem do míst,
odkud byly vyhnáni ptáci.
Vstoupil jsem do míst,
posetých kříží.
Uzřel jsem svět,
plného starých ran.

A na samotný závěr, přikládám pár fotografií, z toho mého škobrtání..

Lesní škobrtání

Krásný zbytek neděle, přeji všem lidem.....