zvolal jsem přísným hlasem. Člověk přeci jen tak nemůže tolerovat nekázeň a snahu o získání nadvlády u rodinného krbu. Navíc když to zabolí bolestí mnohem menší, než je bolest v srdci.
To všechno odnes čas, zpíval Waldemar Matuška a ta slova jakoby byla sadisticky vryta do srdečního svalu. Slova, která jsem chtěl použít i do názvu mého povídání.
Zuby a ponožky….
Nadávám, přitom jsem šťastný a spokojený. A to tak, že jsem už nyní schopný sepsat písmenka a slova a sepsat nejen svou bolest, ale i radost.
Celý můj dosavadní život byl spjatý se čtyřnohým parťákem, který pro mě znamená oporu, radost, starosti, ale bohužel i smutek. Naposledy v loňském roce, na konci října muselo přijít rozhodnutí, kdy člověk musí volit mezi vlastní sobeckostí a trápením. Věřím, že každý z Vás, kdo měl a má, svého domácího mazlíčka ví, jak jeho odchod bolí. Naše fenečka s námi byla 18,5 let. Doba, která je kusem života nejen pejska, ale i člověka. Je to, jako by odešel člen rodiny a smutek znásobený rozhodnutím páníčka. Odchod naší Betynky mě drásal srdce. Měl jsem chuť ty pocity sepsat, možná pro úlevu zlých myšlenek. Ale nedokázal jsem to a měl jsem pocit, že by to vlastně nedávalo smysl.
Protože takové pocity si musí každý prožít sám a najít smíření.
Příchod domů bez vítání a do jisté míry prázdnota nejen v duši. Nechtěli jsme s pí Colombovou řešit štěně hned. Jednak proto, že nám to přišlo neuctivé a sobecké, ale naše rozhodování bylo podmíněno i vizí blížícího se stěhování a nových začátků. Řada přátel v dobré snaze doporučovalo, že nejlepší je léčit smutek novým pejskem. Neměl jsem jim to za zlé a určité sounáležitosti si i vážím. My jsme to ale chtěli jinak.
A dočkali jsme se.
Nebylo to hned, kolik já četl inzerátů a už… už… jsem vytáčel čísel a volání nedokončil. Najednou se mi do duše vrátili vzpomínky na ten smutný den a strach, že to zase jednou přijde.
A když už jsem chtěl, byla nabídka neplatná, protože si štěňátko už někdo vzal. A pak přišel den, kdy pí Colombová zahlédla inzerát. A oba jsme se shodli na to, že přišel čas. Čerstvě narozená štěňátka Pražského krysaříka a u majitelky, která bydlí kousek od nás.
Všechny ty, skoro již zapomenuté pocity… půlroční abstinence hlazení, mazlení, štěkání, vítání… znovu vstupovali do našeho života.
Nedočkavost před první návštěvou, všechny ty pocity, když člověk spatřil ty tři mrňavá klubíčka v té době ještě poloslepých štěňátek. A ta složitost vybírání- které z těch tří si člověk zamluví… navíc když jsme oba měli jiného favorita - tu menší fenečku, tu dlouhosrstou nebo pejska? Kolik zaručených rad jsem slyšel či četl. Vezměte si tu, která k Vám přijde první…byla nejčastější. No, jak to udělat, když k nám nešla žádná. A čekat, to nešlo, byli jsme první a museli jsme se rozhodnout.
A rozhodli.
Další návštěvy se nesly v duchu postupného poznávání, ale i zajímavých chvilek. Třeba v tom, že kdybych měl dát na to, která k nám přijde první a vybere si nás, odjížděli bychom nejen se všemi třemi štěňátky, ale i s jejich matkou. Nebo opačně, při jiné návštěvě, kdy za námi přišli všichni, jen ta naše vybraná nás měla úplně v paži.
Když přišel čas….
a jeli jsme si pro ní. Plní i otázek, jak vlastně žít a vychovávat štěně, když už jsme to zapomněli. Bude brečet? Jak zvládne cestu autem? Jaká bude noc?
Co myslíš můj čtenáři?
Prozradím, že jediné a pochopitelné slzičky v očích, měla její majitelka a první máma. Fenečka ta to nijak neprožívala – zavrtala se do klína, po příjezdu domů se rychle zaklimatizovala, v noci nebrečela a klidně spala. A tak vše v klidu probíhá už třetí týden. Vlastně neprobíhá. Rosteme, pokoušíme se získat vládu v rodině a milujeme páníčkovi ponožky, se kterými se rádi pereme zakousnutím ostrými mléčnými zuby.
A taky občas čůráme a kakáme jinde, než bychom měli. A když něco provedeme, koukáme těmi svými nevinnými kukadly na páníčka se sdělení to já ne, to někdo jiný….
A také chodíme ke hrobečku naší Betynky, která je s námi dál...
“Pes nehledá drahá auta, velké domy nebo drahé oblečení. Stačí mu jen potřebné k životu. Psa nezajímá, jestli jste bohatí nebo chudí, jasní nebo nemotorní, chytří nebo hloupí. Pokud mu dáte své srdce, dá vám své. Kolik lidí lze říci totéž? Kolik lidí vám dá pocit jedinečnosti, čistoty a výjimečnosti? Kolik lidí vám dá pocit … výjimečnosti?” – z filmu Marley a Já
Epilog:
Život je někdy krutý a nikdo není nesmrtelný. A v takových chvílích vzpomenu si na slova z jedné mé oblíbené pohádky – O Janovi a jeho podivuhodném příteli:
K čemu by ti byl věčný život.
Bez konce, by život nedával smysl.
