Pomyslné hodiny života neodvratně odečítají z posledních dnů dovolené a člověk přemýšlí, kde ještě tyto dny odpočinku nejlépe strávit.
A tak, jako každý rok, vydali jsme se na jedno z našich z milovaných míst. Kolikrát už jsme tam byli, přesto je to tam pokaždé jiné.
Zaparkovat auto a vydat se za cílem zkusit nafotit to vodní dovádění, které se mění i na hudební symfonii.
Zachytit to vodní dovádění není vůbec lehké, stejně jako vše, se to člověk učí. A mezi námi – do dokonalého zachycení té vodní krásy, mám před sebou ještě pořádný kus cesty.
Na tolika zastávkách, díky mému nastavování fotoaparátu jsme měli možnost do hloubky prozkoumávat onen kraj, to úžasné Údolí řeky Doubravky.
Byli jsme tam velmi brzo, takže valící se davy návštěvníků naše romantické vnímání krásy ovlivňovaly minimálně. A navíc, vždy to považuji za štěstí, neboť na zpáteční cestě jsme potkali různá individua typu namachrovaných korpulentních dam v upnutých elasťácích a s chováním pomyslného řeznického psa. Řev, neomalenost a nejspíše i absence důvodu kam a proč jsem vlastně jdou, bez ohledu na tabule, poukazující na to, že je to údolí klidu. Ale holt máme mezi sebou hlupáky a nevychované jedince a s tím nic nenaděláme.
Ale my jsme si to užili – příznivé počasí, nikde nikdo….
Prostě ta úžasná relaxační atmosféra uvolňující od stresu.
Ať se to líbí člověku nebo ne, je nástrojem přírody. Není možno jít proti přírodě. Je silnější než nejsilnější z lidí. Pablo Picasso
A já se s Vámi přátelé, o to své putování rád podělím :
Po kliknutí se všechny obrázeky zobrazí v plné velikosti
Byly jsme zde několikrát, možná někdo namítne, vždyť to je tak stále stejné, proč bych tam měl jezdit znovu.
Je to názor, je to o povaze a vše respektuji.
I když nesouhlasím, nejde to, protože bych tím popřel to, co jsem poznal a čemu věřím.
Třeba to, že ačkoliv jsme zde byli několikrát, poprvé a po mnoha letech jsme narazili na raky. A já osobně jsem z toho měl obrovskou radost, takovou, že kdyby se mě někdo na konci toho mého škobrtání zeptal, co jsem zde viděl zajímavého, zcela určitě bych řekl: viděl jsem raky.
A taky bych nejspíše prozradil to své úsloví, že svět ještě není tak strašně v jisté části, když stále ještě existují raci.
„Když jsem byl malý, ptal jsem se mamky, co je v životě nejdůležitější.
Ona mi odpověděla: "Štěstí".
Když jsme pak ve škole psali, co chceme v životě být,
já napsal: "Šťastný".
Řekli mi, že jsem nepochopil zadání.
Já jim odpověděl, že oni nepochopili život.“
John Lennon
A co dodat na samotný závěr?
Hodila by se nahrávka té nádherné vodní symfonie, ale tu nemám.....
A tak snad jako náhražkou, nádherné tóniny hudby připomínající tu Doubravku....
