Jsem letos nějak netrpělivý....

a nemohu se dočkat jara. Nemyslím podle kalendáře, ale toho skutečného jara, kdy tu zimní vůni nahradí vůně jara. Ale mám naději, protože sluníčko nabírá sílu, čím dál více skotačí ptáci a ze země vyrůstají květy.

Jako by se v tom čekání jara zrcadlila i naše duše....
našich nálad...
našeho smutku a někdy beznaděje........

„Netrhejte motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou. Nešlapte po kytkách, vždyť kytky tak krásně voní. Nezabíjejte lásku, vždyť láska je křehká jako ty kytky, a hlavně nezabíjejte lidi, vždyť lidi se milují.“

                                                                                                                      John Lennon

Postupně je vidět, jak se objevují rostliny, zatímco jiné se už vyklubaly na svět......

A ta nádherná barevnost nahrazuje tu zimní šeď

květ

Začíná to jarní kouzlení.....

Navíc, jsou před námi Velikonoce a s nimi všechny ty symboly......

Třeba pomlázky.....

Zejména vyrobené vlastníma rukama....

A tak přichází doba, kdy se radovat budou nejen lidé, vždyť i mnozí čtyřnožci vyhlížejí hřejivé slunce. Když jsem tu číču fotil, ač pejskař, vzpomněl jsem si na Lindu Pražákovic a nemohl jsem odolat portrétnímu vyfotografování.

Nic nežli noc, dusná než k zalknutí.
Blesky měly přinést očistu jako tenkrát.
Dnes ale ani jeden z nich
neotvírá cestu k nebi.
Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
Nic nežli noc, daleko do rozbřesku.
Jen poštolka počítá s tím,
že ji probudí slunce.
Strach, lítost, pochyby…
živíme každý sám v sobě,
ty a já, dva, co se potkali.
Kdo rozhodl o tom,
že se máme teď jenom míjet…
Ó, Bože, tohle jsi chtěl?
Čekat na rozbřesk.
Přijde i bez nás!
Jediná jistota.
Ta, z níž neplyne nic.
Nic pro toho, kdo pro tmu nevidí noc,
ale poštolka počítá s tím,
že ji ráno probudí slunce.

 

Přeji všem krásnou první jarní neděli 2016.