Tak nějak by se dala charakterizovat moje každodenní zkušenost. Nemám rád házení lidí do jedné kupy a jejich škatulkování. Proto se mé dnešní zamyšlení týká jen těch neomalených a bezohledných cyklistů, kteří ohrožují nejen sami sebe, ale také chodce a řidiče.
Při chůzi do práce si občas připadám, jako škůdce a parazit, který obtěžuje své okolí jen tím, že si vůbec dovolím kráčet po stezce pro chodce a cyklisty, po chodníku a na přechodu pro chodce. Navíc často cítím v zádech takový zvláštní pocit a adrenalin, kdy zdálky slyším chvějící se blatník nebo řetěz, který olej naposledy viděl v době svého zrození. Nebo ostrý zvuk odlepujících se pneumatik od „horáče“ poháněný svým sportovně nadaným majitelem. Jsem na druhou stranu za ty zvuky rád, protože člověk má alespoň situaci pod kontrolou a lépe tak snese ten ostrý úhybný manévr kolaře, který objíždí dotěrný hmyz, kterým je chodec.
Občas bývám i statečný a daného jedince se snažím slušně upozornit na nepatřičné chování. A reakce kolaře pobaví – „ nikde není stanoveno, že nesmím, máme demokracii a můžu si dělat, co chci.“ Prostě taková ta správná reakce, která těmto jedincům jde z úst mnohem lépe, než třeba omluva.
A zimní cyklistiku – tak tu mám nejraději. Je mnohem zábavnější, obzvláště, když korpulentní dáma, jedoucí na pochybném stroji rozráží závěje, nebo ještě lépe vytlačuje chodce z jejich prošlapané cestičky. Její důležitý výraz snad jen dokreslují visící a do stran se pohybující síťovky, která se možná snaží o vyrovnání stability oné dámy.
Máme tu demokracii. Tomu rozumíme dobře a vyhovuje nám to. Jenže demokracii máme všichni – ne jen já, a tak hned vedle slova demokracie, musí být i tolerance, slušné chování a respektování pravidel. V tomto případě pravidel, že i pro chodce a cyklisty platí zákon 361/2000 Sb., který jednoznačně stanoví zásady a podmínky pohybu na pozemních komunikacích, tedy i chodnících, stezkách pro chodce a společných stezkách.
Samostatnou kapitolou jsou cyklisté na samotných silnicích, kde pobaví nejen ony zmíněné korpulentní dámy se síťovkou, ale i extra druh cyklistů – papoušků. Spíš jako zázrak působí cyklista, který při odbočování dá znamení o změně směru jízdy a nevrhne se střemhlav do změny směru jízdy.
Oblíbené jsou kreace papoušků, kteří svou duální jízdou ve stylu „ celý pruh je náš“ vymezují řidičům jistý submisivní pocit, že to jsou oni, kteří si počkají. Jako řidič motorového vozidla musím počítat se vším, třeba i s tím, že spadne z planety X žvýkačka. Musím tedy počítat, že přede mnou jedoucí cyklista je zrovna blb. Jenže, možná takový blb je posilován pocitem vítězství, že jeho odpovědnost vlastně nemusí být žádná. Osobně jsem zastáncem postihu nejen řidičů a chodců, ale i cyklistů – nejen pro špatný technický stav jejich přibližovadel, ale za riskantní jízdu, alkohol, porušování pravidel a ježdění na místech, kde je to zakázáno nebo kde je stezka pro cyklisty.
Naštěstí, nejsou všichni stejní. Vážím si slušných cyklistů, stejně jako slušných chodců a řidičů.
No řekněte sami přátelé, že by tady mohlo bejt tak krásně, kdybychom se k sobě začali chovat líp, byli k sobě ohleduplnější a tolerantnější.
Hloupost a neomalenost nalezneme ve všech odvětvích lidské činnosti, nalezneme ji mezi řidiči aut, chodci, cyklisty, úředníky prostě všude. A všude škodí a kazí dobré jméno těm dobrým a slušným. Jenže, jak už říkal pan Werich: „ lidská blbost nejde ani fackováním vyléčit. Ale taky se s ní nesmí přestat bojovat“.
A tak třeba příště, v dalším zamyšlení něco o nás chodcích a řidičích.
