V poslední době kolem sebe slýchávám a čtu názory, které se dají zařadit do slovních spojení typu: vrazi, rally jezdí jen boháči, jejich zábavu platí bohatí rodiče. Zbohatlíci, kteří se na úkor ostatních spoluobčanů předhánějí v nesmyslných a vražených závodech……. Tato mnohdy velmi zajímavá slovní spojení je zajímavé poslouchat od štamgastů restauračních podniků, pokuřujících svou dýmku nebo cigaretu. Vůbec nic proti kuřáků, sám jsem tímto zlozvykem postižen také. Samostatnou kapitolou jsou reportáže řady rádoby objektivních médií, zejména v okurkové sezóně a viditelné neschopnosti daného média odvysílat něco pozitivního, slušného a s novinářskou etikou spojeného.
Tak jak to vlastně je s tím rally, který jezdí jen ti zbohatlíci.
Na to mohu odpovědět jen v mezích svých znalostí a zkušeností. Věnovat se rally, jezdit rally je koníček. Mnohdy koníček a sen, o kterém řada lidí sní celý život. Celý život si přejí být závodníky, postavit si své vlastní auto, postavit se na start a odstartovat. Je to koníček, který je mnohdy životním posláním, pohltí na plno a jen tak člověka nepustí. Znám řadu lidí, kteří to vyzkoušeli v dospělosti a už je to nepustilo. Jsem to třeba já.
Ve skutečnosti se tento koníček nijak neodlišuje od řady jiných koníčků, zájmů a zálib. Má jen svá specifika a odlišnosti. Ve svém okolí znám spoustu kluků, chlapů a žen, kteří udělali ten krok do neznáma a mnohdy ve velmi skrovných podmínkách začali upravovat svá sériová auta. Pěkně od základu, kousek po kousku, den po dni. Snaha a překonávání překážek a nástrah právě k té vysněné cestě ke startovní rampě. Stavba a úprava vozů, účast na závodech s nutnou podporou celé rodiny, svých nejbližších životních partnerů. Zatím co jejich přátelé a kamarádi plánují dovolené v zahraničí, nákupy v nákupních centrech tito nadšenci šetří a investují do svých plechových miláčků. Při diskuzích se objevují otázky : „Tak co, už máš sponzora? Už musíš být ve vatě ne? „ . Ano jsou to otázky, které i k tomuto sportu patří, stejně jako k hokeji, fotbalu a dalším. Řada z nás, s úsměvem a mírným sarkasmem na rtech hrdě odpovídáme : „ No jasně že máme, to by jsme nejeli."
Sponzorováni? Peníze za nic ?
Každá posádka sní o získání sponzora, jenže mnohdy sen je jen sen. Stejně jako hráči fotbalu nebo hokeje. Ne každý má štěstí, ne každý je vyvolen. A tak se řada kluků, bez ohledu zda jezdí volné podniky, nebo podniky v rámci mistrovství ČR většinou sponzorují sami. Ano, na představeních posádek vidíme mnohdy auta oblepená řadou nálepek, mnohdy nálepek svých vlastních firmiček, bojujících v době ekonomické krize o přežití, nálepek, které mají finanční hodnotu práve jen v té nalepené nálepce. Možná kdyby řada posádek přijala společnou nálepku: JSEM SÁM SOBĚ SPONZOREM řada fanoušků a diváku by se divila. Stejně jako v celé naší společnosti existují i mezi jezdci lidé, kteří jsou za vodou, jsou v pohodě, protože zase tak ty finance řešit nemusí. Mají situaci jednodušší, a když náhodou umí i jezdit, je se i na co dívat. Bohužel někdy se potvrzuje i fakt, že mít finance na závodní auto nemusí notně znamenat, že jezdit umí. Naštěstí jich je jen menšina.
Je tedy rally sportem jen pro zbohatlíky?
Tuto otázku můžu zodpovědět jen jako jezdec v rámci Poháru ČR v rally i jako představitel Skupiny jezdců Poháru ČR, která byla nedávno založena na sociální síti. Na otázku mohu odpovědět i jako člověk, navštěvující řadu volných podniků v rally. Rally není sportem jen pro zbohatlíky, je to sport pro opravdové srdcaře. Cesta k úspěchu, ke každému startu je lemována obrovským nasazením a odříkáním.
Řada posádek, která do svých závodních vozů dává každou ušetřenou korunu a každou volnou chvíli. U jezdců mladší generace je správné , že tento koníček je mnohem lepší, než vysedávání na lavičkách, v restauracích a životu bez jakéhokoliv zájmu o cokoliv. Jejich nasazení, zejména při stavbě auta učí tuto generaci dovednostem a vážit si toho, že to dokázali, mnohdy je naučí být i na sebe právem hrdí.
„Na našich posledních závodech mi jeden divák položil otázku, kolik financí z toho máme, že jedeme rally a kolik z toho mají ti co jezdí ve vyšších třídách".
Přiznám se, že mě ta otázka malinko rozesmála a zároveň i potěšila. I má odpověd byla velmi jednoduchá. „Vážený pane, finance žádné, ale ten pocit, že jsme tady mohli jet a že jsme zdraví a spokojení nám za to vše stojí" .
