Jak se žije, aneb pán a jeho pes.

Často přemýšlím o této větě. Je pravdivá nebo nepravdivá. A tak to naše společné soužití mi dává rozhřešení, že někdy je ta věta přesně obráceně.

Nedoporučuji číst dále těm, kteří tak nějak tyto domácí miláčky nemají v oblibě, nebo je berou jen jako pouhé zvíře.
Vyrůstal jsem na vesnici, kde k domu patřil vždy pes. A bylo jedno, zda-li to byl oříšek, vlčák nebo jiná pouliční směska. Mé mládí provázel vždy vlčák. Vzpomínám na dobu, kdy výrazným pejskem, nejspíše díky původu z Beskyd byl vlčák, tedy fenečka, která měla jméno Asta. Neskutečně ostrý pes, který si chránil své prostory a členy své pomyslné smečky. Měl jsem ji moc rád a ona mě. Pamatuji si, když se jí narodila první štěňata a jediný, koho k nim jako prvního táhla, jsem byl já. Na hraní jim nosila jen a jen moje boty. A čas šel …..

Když jsem se po letech kvůli práci odstěhoval do města do bytu, nikdy bych si tu svou milovanou rasu nepořídil do bytu. Ale  nějakého pejska jsem chtěl. A jsem  probíral všechny ty možnosti, v hlavě mi utkvěla do té doby neznámá rasa Pražský krysařík.

Historie pražského krysaříka sahá hluboko do dějin českého národa. V raném středověku bylo běžné dávat symbolické dárky, mezi nimiž byli i tito psíci, a tak jej dostal od panujícího českého knížete již Karel Veliký (742-814), jako poselství míru a přátelství mezi oběma zeměmi.Krysaříci byli oblíbeni u mnoha českých panovníků, jako například u Vladislava II.,Karla IV nebo Václava IV., ale jejich největším milovníkem byl Rudolf II., který je hojně rozmnožoval a později i rozdával. Tito psíci byli ozdobou mnoha hradů a zámků, a bývali často hosty na hostinách, kde působili jako ochutnávači. Po bitvě na Bílé hoře došlo k útlumu rozvoje pražského krysaříka, dostal se mezi chudý lid, kde byl používán k lovení hlodavců, a z této doby se o něm nezachovaly žádné údaje. Na tohoto psíka se téměř zapomnělo. Zmínky o něm se objevily až ke konci 19. století. Na jeho popularizaci měl tehdy největší zásluhu časopis Svět zvířat, který tiskl jak inzeráty na jeho prodej, tak i odborné články. V tomto období byl tento pes znám pod názvem ratlík, a byl řazen do jedné skupiny s ostatními pinči. Čerpáno zde:

Pražský krysařík je neskutečně oddaný a závislý tvor. Kdo tohoto pejska má, dá mi jistě za pravdu, že je to pejsek i neskutečně hyperaktivní. A tak jsem si jednoho dne jel pro tu svoji fenečku s datem narození 15.4. 1998.
Jenže, jaké jméno pro takovou malinkatou prdelku zvolit? No přeci nějaké velké. A taková Kleopatra, to je jméno nevhodnější.
A tak ta moje Kleopatra rostla a rostla a především se mnou prožívala a do dnes prožívá všechny ty dobré a špatné chvíle. Když se ohlédnu zpět, prožili jsme společně mnoho štastných i nešťastných chvil. Třeba její první porod a narození 5 štěňat, kdy jsme si i jedno nechali. Bohužel zasáhla nemoc a toto štěně ve dvou letech zemřelo na epilepsii.
Pamatuji, jak mě to tenkrát neskutečně vzalo, navíc jsem v té době byl služebně pryč, takže jsem se s pejskem nemohl ani rozloučit.  To hrozné období jsem tenkrát překonal pořízením dalšího pejska, protože jak se říká u lidí „ ve dvou se to lépe táhne“.

Jasně že jsem poslouchal narážky, že to vlastně není pes a podobně. Když jsem se podíval na tvůrce těchto vět, mnohdy to byl žalostný pohled.

A tak ty naše dvě fenečky jsou s námi jsou už řadu let. Kleopatra stárne a má své problémy, stejně jako člověk. A já se děsím dne, kdy se budu muset rozhodnout, kdy přišel čas jejího zaslouženého spánku, aby se hlavně netrápila.
Ale udělám to, už jen za tu její velikou věrnost a oddanost.
Ale zatím to je dobré a obě děvčata se mají výborně. No jsou to posteláci, co bych zapíral.
Vždyť už kdysi mi jeden pejskař povídal, že pejskaři se na otázku kde pes spí, dělí na dvě poloviny. Ta první řekne hned že v posteli, ta druhá lže.

A že se obě fenečky mají dobře, o tom se přesvědčte sami.
PS: jejich pozice v posteli nejsou inscenovány. Takto si pohodlí dělají sami.

Jo jo, tak to u nás chodí.