Jen pár hodin stačilo od skonu člověka, a média se předhánějí v podání podrobnosti k tragédii. K čemu a proč? Lidskou tragédii zpěvačky Ivety Bartošové je nutné ještě vytěžit i po její smrti. Je to špína bulváru nebo to je mnohem větší špína jejich čtenářů a vyznavačů?
Několik let jsme ze všech stran zahrnuti informacemi o tom, co, kde a jak Iveta provedla a předvedla. Přetlak bulvárních informací ze všech stran, hltajícími čtenáři a diváky dávající přednost jednoduchým informacím bez nutnosti myslet a zamyslet se.
Na druhou stranu smrt zpěvačky, dokreslující úsloví „ velká sláva, polní tráva“.
Ať je to jak chce, ale zemřel člověk.
Kdo má jistotu, že se do podobné životní situace nedostane sám? Na tragédii nemusí být celebritou. Počty sebevražd narůstají.
To není vítězství, to je prohra.
Za mě osobně – smutná informace a tragédie, ale víc mě opravdu nezajímá. Z úcty, slušnosti a pokory. A taky lidskosti.
A pozor - ruce od krve, nejdou umýt. Stejně jako očistit svědomí.
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj : smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ John Donne
