Co kdo zaseje, to taky sklidí….a tak sklízím

Nebo se rovněž říká, kdo seje vítr, sklidí bouři nebo lidové s čím kdo zachází, tím také schází. A postižený jedinec si nerad připouští, že ta pomyslná boží spravedlnost existuje.

A tak můj jubilejní čtyřstý příspěvek je právě věnovaný tomu sklízení.

Věřím, že v diskusi si na mě opět smlsnou mnozí diskutéři, protože nikdy nikoho nepotěší něco více, jak neštěstí druhého. Mimo jiné, všimli si přátelé, že vše vždy začíná tak nějak nevinně? A pak do toho člověk vlítne a je v tom až po uši.
Mé včerejší horlivé diskutování nad důležitým politickým tématem, kterým je bezesporu postavení ve smečce, kdo kde a s kým spí, nebo diskuse nad všemi těmi vydírajícími metodami s jedinný cílem - upoutání pozornosti staly se mi osudným.
Člověk se ocitne v úžasné atmosféře přátelské diskuse nad článkem kolegy Davida Vlka s názvem „Chtěl bych být svým vlastním psem“, který naleznete zde. Prostě pěkně napsaný text, který v sobě zrcadlil zkušenosti stejně „postižených “, jako je právě autor bez ohledu na druh daných čtyřnožců. V příjemné společnosti bez osobních útoků, invektiv, urážek či škatulkování, probrali jsme tam pravdivosti různých tvrzení, vyváženost stravy či pořadí v pomyslném rodinném stravovacím zařízení.
 

No a v tom je ten zakopaný pes, i když se mi chce spíše zvolat : Vlku, vlku, ty jsi mi to zavařil.

Večer začal v podstatě naprosto stejně, kouknout na nějaký dokument a jít rozumně spát, neboť nejen že nějaký čas trpím tím hloupým a stále nezničitelným přehazováním času, ale především jsem se potřeboval kvalitně vyspat. Čekala mě cesta autem na služební jednání, které vždy zařazuji do skupiny náročných. A tak jsem usínal a usínal, až mě probudil jeden z těch mých čtyřnožců – pobíhání po posteli, kručení v břiše a zvuky dávení.  Podrážděně jsem se podíval na hodiny a pomyslné kukačky právě odbíjeli půlhodinu po půlnoci. Chvilka láteření, domlouvání a vyčítání, včetně slov obsahující nevhodné pojmenování doplněné slovy: co jsi to zase sežrala?  Bylo mi jasné, že je otázkou času, kdy mě čeká neodkladné obléknutí, přivolání výtahu a časově neurčitelný pobyt venku. A jako bylo to fakt super, z vyhřáté postele, na sobě jen to nejnutnější vyjít ven, stát tam jako blbec a čekat až se masožravec změní na býložravce. A ještě ten úžasnej vítr.
Po více jak půl hodině venkovní exhibice konečně návrat domů.  Jenomže, já tak nějak nemohl zabrat…..a ten blbec chytrej mobil mi ještě ukazuje druhou, třetí a čtvrtou hodinu. Víc si nepamatuji, protože další šok jsem zažil, když spustil to své melodramatické zvonění ve čtvrt na šest.
No nechci to přátelé  nijak natahovat a tak snad jen ve zkratce… Umejt, oholit, hodit do sebe kafe, ustrojit se, letět do práce a odjet. Pak strávit čas na jednání a vrátit se zpět.

Ale dopadlo to dobře, podle domácího zpravodajství, pejsek se pěkně vyspal a srovnal a vše je v pořádku.

Jenom já mám tak nějak hlavu jak pátrací balón. Ještě že je ten pátek a že mě nikdo nenapálil na apríla.

A tak budu jen doufat, že ta dnešní noc už bude jen a jen klidná.

Vlku, Vlku, ty jsi mi dal…., kdybych ty svoje včera nepomlouval

A co na samotný závěr?

Nenapadá mě nic lepšího, než dva úžasné obrázky od Pavla Kantorka:

 

Přeji všem krásný víkend.

Fotografie bouře převzata zde : www.stoplusjednicka.cz