Chodec a nesmrtelnost

Jsou situace, které připomínají vtip o jedincích, kteří se od druhých odlišují tím, že mají nesmrtelnou hlavu a to jen proto, že kde nic není, ani smrt nebere. A tak bych rád těmto nesmrtelným věnoval svůj další blog, jako volné pokračování tématu našeho vzájemného chování a jednání. A také proto, že jsem to slíbil v zamyšlení věnovanému  „slušným cyklistům “. Proto se mé dnešní zamyšlení týká jen těch neomalených a bezohledných chodců, kteří ohrožují nejen sami sebe, ale ostatní chodce, cyklisty a řidiče.

Naše silnice, chodníky, stezky a cestičky poskytují spousty příležitostí k ukázce našich povah, chování a slušnosti. Ale také jsou ukázkou hlouposti, arogance, sobectví a neodpovědnosti.
Živočišný druh „ chodec“ se vyskytuje v několika různých exemplářích – chodec s kočárkem, chodec opilý, chodec zbloudilý, chodec pejskař a chodec slušný. Zcela zvláštní kategorií je pak chodec blb, u kterého se těžce odhaduje životnost a jeho délka pobytu na tomto světě.
Všechny tyto druhy chodců se vyznačují jistými znaky. V některých momentech, díky pravidlu napodobování, vidíme i vzájemné prolínání specifických znaků mezi jednotlivými druhy.
Základní společné znaky osobně vidím v tom, že řada chodců neví, ani po které straně chodníku, stezce pro chodce, společné stezce pro chodce a cyklisty se má jít. Ještě větším oříškem je pohyb po krajnici v místech, kde chodník nebo stezka zcela chybí. A tak vznikají úžasné situace, připomínající válečnou vřavu na bitevním poli, která vrcholí na ostrůvcích a na přechodech. Humorné scény nastávají i v okamžiku, kdy chodec nepochopil, že barevně odlišený pruh, či jinak označený pruh, je pruh jen pro cyklisty a jako chodec tam skutečně nemá co dělat. A nemá co dělat ani na určené stezce pro cyklisty.
I změna směru chůze znamená obtížnou a namáhavou činnost, která navíc chodce zdržuje - no  rozmyslet si, že změním směr, ještě se otočit, zda-li za mnou třeba někdo nejede na kole no uznejte – to už dá fušku.
Dalším společným znakem výše uvedených chodců, je médii vyvolaná falešná představa o tom, že na přechodu pro chodce „ prostě tu absolutní přednost mám a hotovo“.  Některé druhy chodců navíc systém absolutní přednosti dovedly k ještě větší dokonalosti – tu absolutní přednost mají i tam, kde žádný přechod nikdy nebyl a není. Musím zde však poznamenat, že nejvíce k tomuto inklinuje druh „ chodec blb „. Ostatní, se alespoň malinko rozhlédnou.
Mimo tyto společné znaky se nám některé druhy chodců liší svými specifickými vlastnostmi:
Chodec s kočárkem – exemplář, který ve spojení s dalším káčárkem působí naprosto destruktivně. Destruktivní charakter narůstá zejména ve spojení chodec žena. Jejich vyhledávaným bitevním polem je stezka pro chodce a cyklisty. Více jak polovina šířky stezky je zabrána dobyvateli s kočárky, umožňující navíc i nerušené štěbetání. Svoje působení dokáží ostatním zpříjemnit kličkováním, jízdou v protisměru či náhlým zastavením. Tento druh je navíc ohrožen možným převtělení do druhu chodce – blba, což se ukazuje nejen chůzí po špatné straně silnice, ale i idiotským přecházením na přechodech pro chodce, s jasně svítícím červeným panáčkem. Navíc, mnohdy bez zbytku zdravého rozumu, vsouvající kočárek do míst, aniž by vůbec viděli, zda-li své dítě neohrožují.
Chodec pejskař – splňující všechny výše uvedené charakteristiky, s jediným rozdílem-je vyzbrojen dlouhým vodítkem, na jehož konci je čtyřnohý miláček. Ideální místo destrukční činnosti je pohyb po cyklostezce, nebo na stezce pro chodce.
Chodec blb – to už je silná káva. Je to vrchol zhmotnění hlouposti a absence veškerých pudů sebezáchovy. Chůze na červeného panáčka ( i v případě, že nic nejede) zesílená navíc  doprovodem potomka do školy, který ač protestuje, že na červenou se nechodí bývá spražen rodičovskou autoritou: „nekecej, auta jsou ještě daleko, nic nejde a nebo to stihneme“. Noční chůze po krajnici s absencí jakéhokoliv reflexního prvku, světla či označení. Adrenalinové přecházení na místech čtyřproudých silnic včetně dálnic. Sportovní výkony mnohdy i starší generace, u které si často kladu otázku,  zda je duševní stav ovlivněn v lepším případě stářím, nebo zda se naplnilo moudro „ mladej blbec, ve stáří stále blbec „. Přechod pro chodce 10 metrů daleko, a stařec s podporou hole vrhá se do hustého provozu. A to i přes případné zábrany a zábradlí.
Naštěstí jsou i chodci slušní, mezi které řadím i ty, co sice něco přehlédnou, ale omluví se. Ani já nejsem svatý, ať na kole, na chodníku nebo za volantem. Jenže normální člověk si chybu uvědomí a snaží se ji nedělat a hlavně předvídat. A taky jít příkladem, třeba svým dětem. Zrovna na tom „ přechodu s červeným panáčkem“. Ono si pak dítko může říct : „ vždyť to stihnu , maminka taky tak chodí “.
Zcela samostanou skupinou jsou chodci vybavení řidičskými průkazy, z nichž někteří razí heslo, co jiní dělají mě, budu dělat také. Ale o řidičích samostatně v dalším pokračování.
Uvědomuji si, že toto mé zamyšlení je poněkud tvrdší.
Na druhou stranu nemám v něm malinko pravdu? Vždy jde o zvolenou optiku, kterou na tyto věci hledíme.
Tyto témata se zdají příliš všední, možná nezáživná a nezajímavá.
Jenže právě v těchto malých věcech je skryto nejen naše vzájemné chování, ale co je horší mnohdy naše zdraví i životy.
Vždyť stačí chvilka nepozornosti a během setiny sekundy se změní život nejen nám, ale i našim blízkým.

 Aby nedocházelo k nedorozumění: téma cyklistů tady už bylo : http://pavelvrba.blog.idnes.cz/c/414195/Jsem-cyklista-a-kdo-je-vic.html