Babizny se nemění

ani po staletí. A kolik takových jsem už v životě poznal. A kolikrát jsem i zažil na vlastní kůži, když se do člověka zakousnou svými hnijícími zuby, z nichž vypouští otravné jedy v klevetách a závisti.

Téma tohoto mého nedělního zamyšlení v podstatě vzniklo náhodou. Po mnoha letech jsem shlédl český film natočený podle předlohy Boženy Němcové - Divá Bára. Příběh o odvážné, samorostlé dívce, která se nebojí ničeho. Díky tomu, že se odlišuje od většiny pověrčivých a hloupých obyvatelů vesnice, provází její život nenávist a opovržení tamních obyvatel. Filmové záběry pak krásně ukazují tváře oněch pomlouvačů a pokrytců. Tváře plné vlastní fyzické i duševní ohavnosti vypálené do tváře i do duše.
Z vlastního života však vím, že zlý člověk nemusí být vždy nezbytně vizuálně ohavný. Může mít i krásnou tvář a z jedovatých úst dokáže vypouštět krásná líbivá slova, připomínající pralinku naplněnou jedem. Projevované farizejství s dovoláváním se Boha.
Je až tragikomické sledovat takové jedince, kteří veřejně a na odiv všem, dokáží mlátit hlavou o podlahu v kostele a to jen proto, aby dali na odiv, jak mravnost a čistota provází jejich život a duši.  Koš plných krásně lesknoucích se jablek, mezi nimiž jsou i ta s vnitřkem plným červů.
Celoživotní zahořklé panny, co přesně vědí, jak má fungovat správné manželství, či srdce zkažených panen svírané obručí mamonu a neukojitelné závisti a nenávisti. Když člověk po mnoho let sleduje jejich nevydařené životy, je mi jich v podstatě líto. Vždyť jen vést každodenní souboj sám v sobě v naprostém osamění, či uvědoměním si vlastní hlouposti, musí být naprosto vyčerpávající. Takový člověk hledá spásu u šíření klevet, která však nejsou ničím jiným, než zakrýváním vlastních nedostatků, zbabraného života a vlastních poklesků. Jak fatální může být zjištění, že budou jednou souzeni ne podle návštěv kostela, ale podle skutečné víry a skutečně vykonaných skutků.
Kolikrát jsem se neubránil otázce proč tomu tak je a proč klevetí především ženy.
A když sepisuji tyto řádky, v paměti se mi objevila vzpomínka na jednu bajku, kterou jsem slyšel před mnoha lety:

V jednom temné lese byla chaloupka, ve které žila ježibaba. Každodenně vyhlížela zatoulané dítě, kterému by pořádně ublížila. Jednoho dne se do temného lesa zatoulala malá osiřelá holčička. Ježibaba byla natěšená, až zase dítě vystraší a ublíží mu. Když se zjevila před příchozím dítětem připravena k útoku, tu se na ní holčička podívala a řekla:Babičko, proč mi chceš ublížit? Ty musíš být strašně nešťastná žena. Když ta slova ježibaba uslyšela, jako by jí něco na chvíli k zemi přimrazilo. A ze všech stran, z každého stromu, listu a květin slyšela opakující se slova: Babičko, proč mi chceš ublížit? Ty musíš být strašně nešťastná žena. Ta slova ji drtila uši, mysl i srdce a z úst ji po chvíli odešel černý oblak nenávisti a zloby, vytrácející se v paprscích slunce, které navždy vytlačily temnotu lesa.
A ta osiřelá holčička? Našla nový domov u babičky, která žila v jednom světlém lese….

Možná, že by řada lidí, jejichž srdce je svázáno klevetami, závistí a nenávistí prozřela, kdyby stejně, jako ona čarodějnice prožili setkání s onou holčičkou. Kdyby se dokázali zastavit a přijmout, že ani klevetami, pokrytectvím ani závistí, svůj život nespasí. Protože žádné zlo, nezůstává nepotrestáno, i když míváme pocit, že tomu tak není.