alespoň, když se zpětně dívám na zážitky svého dětství. Stejně je to zajímavé, jak se v průběhu našeho života postupně objevují různé obrazy, mnohdy zapomenuté, některé zastřené v mlze. Ale objevují. Prostě jsou to vzpomínky a u vzpomínek rád používám výraz „ když udeří vzpomínky“.
Před několika lety v nějakém medailonku Petra Hapky zazněla věta v duchu: „ když má člověk nějaké vzpomínky, je to dobré. Když je nemá, to pak musí být člověk v životě hodně velký grázl".
Není to tak dlouho, kdy opět udeřila jedna vzpomínka z dětství. Jako kluk vyrůstající na vesnici jsme měli vždy nějaké to zvířectvo – králíky a husy. Pamatuji si, jak jsme vždy na jaře jezdili po housata na farmu. Tam to všude štěbetalo, brebentilo a hašteřilo. Pamatuji si jak jsme brali 10 housat a když už jsme odcházeli, přinesla mi paní z farmy jedno takové malinkaté housátko. Někdo by možná řekl, že nedožije rána, ale já v tom svým věku byl šťastný a hrdě jsem housátko nesl v dlaních.
Housata postupně rostla, včetně té mé. Pamatuji si, jak jsem s nimi chodil na vodu, aby si husičky pěkně zaplavaly. K vodě to bylo po silnici nějakým 300 m. Otevřel jsem si vrátka šel v čele toho zástupu. Za mnou si to pěkně v zástupu vykračovali již dospělé husy a houseři a ta má husička si to pěkně štrádovala vedle mě. Tenkrát jsem to říkat nesměl, ale byl jsem vlastně vrchní husák.
Vždy když jsem vyšel ven, vždy ta moje husička přišla ke mně, sedla si povolila křídla a nechávala se hladit.
Jenže, jak už to bývá postupně husičky mizely. U nás se pořádali nějaké ty nedělní obědy a posvícení a …..
Pamatuji si, jak jsem prosil, aby mi tu moji husičku nechali.
Tenkrát jsem to nesl hodně špatně, když mě rodina nevyslechla. Byla to pro mě velká zrada.
A dodnes na tu moji husičku vzpomínám. A tak vím, že doma ty zvířata nemůžu chovat.
Možná si myslíte, že jsem divný a možná máte i pravdu. Ale co, tak jsem divný.
Možná mnozí namítnou, že ve stavu nouze bych …..
A i tento argument je pravdivý, ve stavu nouze a hladu je cokoliv dobré, vždyť z historie víme, že i sám člověk.
Ale vraťme se do normální doby.
A proč tedy to vyprávění z mého dětství? Možná proto všechno životní polínání a nahlížení.
Mám rád zvířata.
Zvíře totiž nezklame, zklame vždy jen a jen člověk. Vždyť podívejte se kolem sebe.
„Pes k člověku vzhlíží, kočka ho přehlíží a prase ho považuje za rovnocenného partnera.“
Sir Winston Churchill
Stačí se podívat na mnohé kritiky a rádce. A snad právě jim rád věnuji svůj závěr.
"Až někdy budeš soudit moje žití,
obuj si moje boty a přejdi moji cestu,
projdi moji minulost,
pociť moje slzy,
zažij moji bolest, radost, projdi roky,
které jsem prošel já,
zakopni na každém kameni,
na kterém jsem zakopl já.
Za každým vstaň a jdi dál,
tak jako já..
A až potom můžeš soudit
moje chování a tvrdit,
že mě znáš..."
