17. listopad a česká nátura

Všude se to hemží články, vzpomínkami, ekonomickými a  politickými rozbory.  Já nejsem odborníkem a tak to prožívám jen a jen tím svým okem. Je za námi čtvrtstoletí zásadní politické a společenské změny. Dobrá, ale co dál?

V posledních dnech jsme atakováni všemi těmi médii a rozhovory s tehdejšími aktéry. Aktéry i současnými, co zdejší zemi celé čtvrtstoletí vedli. Vznešené proslovy a hodnocení,  mnohdy  připomínající kulty osobnosti. Vzpomínám na všechny ty polické špičky, vzniklé strany, které to vždy s námi mysleli dobře a slibovali blahobyt a krásné zítřky. První svobodné volby, první koalice, ale také jejich rozpady, první tunely a podvody, pokřivenost práva s opakující se periodou celých 25 let. Kolik let už posloucháme slova o blbé náladě. Kritika a chmurné myšlenky nás  provázejí  každý den.

A co my jako národ, co my jako lidé, my jako Češi? Jací vlastně jsme?Změnili jsme se od těch dob vůbec?

Jsme velmi kritičtí k druhým, málo sami k sobě. Hovoříme o demokracii – slovo, které máme ve skutečnosti jen jako klišé. Hrajeme si na demokraty a neuznáváme její skutečné hodnoty.
Demokracie  je jen a jen daného jednotlivce, bez špetky tolerance – „  Svoboda druhého mě tolik nezajímá, já mohu vše, ať mi nikdo nic neříká“.
Naše vlastní vlastenectví, je pro mnohé pojmem zcela neznámým.
Slušné zvyky a pravidla chování, jsou pro mnohé přežitkem minulosti. Vždyť se stačí podívat třeba na silnice nebo sledovat naše vzájemné chování v každodenním životě.
Stejně tak, jako v mezilidských vztazích a  vzájemné komunikaci.
Chceme být světový a tak  jezdíme poznávat okolní světy. A stále ty naše české zvyky, nějak nezapadají do té západní kultury. Mnozí žijeme v nádherných iluzích falešného pravdoláskařství. Chybějící pokoru hledáme v mamonu. Vychvalujeme osobnosti a  zapomínáme na to, že jsou také jenom lidmi. Postrádáme skutečné osobnosti a nahrazujeme je vysněnými kulty osobnosti a  modlami. Spásu hledáme u podivných pastevců v domnění, že zrovna  „ já“ budu prohlášen vůdcem. Za honbou po modle, nevidíme skutečného pastýře.
Přehlížíme nesplněné sliby a spokojíme se s falešnými proroky. Tiše mlčíme, bičováni svinstvem. Svou vlastní odpovědnost svalujeme na druhé, bez vlastní sebereflexe a bez vlastní pokory. V hrdinství druhých vidíme jen případné benefity. A umíme nádherně závidět druhým -  obzvláště, když vlastní vinou a leností žijeme ve stínu úspěšných a poctivých lidí. Závidíme druhým lepší auto, sousedovi hezčí a mladší ženu, jiným hezčí zahradu a větší brambory….

Předháníme se v předstírané mravnosti a přitom schováváme vlastní poklesky.
Umíme krásně diskutovat s oponenty, to se pak diskuze jenom hemží jedy.
Máme tu hordy antikomunistů s argumentací bolševiků, máme tu hordy bolševiků, za které by se nemuseli stydět ani hrdlořezové minulosti. Máme tu i hrdinné jedince, kteří statečně zpoza klávesnice vyhlásí válku i třeba Obamovi nebo Putinovi. Anonymní stateční vlci, co jsou ve skutečnosti jen ovcemi. Oblíbili jsme si lež a lžeme si často a lžeme si rádi. Pravda je pojem, který bolí a k tomu nám pomáhají různé modly.

Přespříliš málo si vážíme svobody, kterou jsme nabyli bez příchutě smrti. Máme tu demokracii, ale nestihli jsme se naučit být demokraty.
Dnes nám již nedělá problém překročit zraněného člověka a zanechat ho bez pomoci. Naše vlastní ego zatlačilo moudro. Máme spousty vzdělanců, ale málo mudrců.
Vina není jenom v politice, vinu hledejme i ve vlastním životě,  mnohdy v maličkostech a našich všech nevyužitých  možnostech.

A tak při těch všech vzpomínkách přeji nám všem jediné - hlavně zdraví, štěstí spokojenost a lásku. Ale také moudrost a zamyšlení. Prostě jen proto, aby nám všem bylo skutečně líp. A nezapomínali jsme vidět světlo a slunce.